Tomáš Zahradníček: Hledá se praporečník

[MF Dnes, 12.10.2011 , str. 14] - ukázat všechny fejetony

Jarosław Kaczyński a jeho Právo a spravedlnost v polských volbách prohráli měkce. Prožívají teď zklamání, průzkumům moc nevěřili, doufali ve vítězství a návrat do vlády. Chmury přejdou. Po oznámení výsledku Kaczyński prohlásil: „Jsem upřímně přesvědčený, že přijde den, v němž se nám to povede, a budeme mít ve Varšavě Budapešť.“ V pondělí, kdy se aktiv polských konzervativců sešel před prezidentským palácem na manifestaci připomínající smolenskou katastrofu, pokračoval: „Dnes víme, že naše cesta bude dlouhá a obtížná, ale nakonec vyhrává ten, který vydrží.“

A Kaczyński drží. Už desátým rokem drží pohromadě polskou pravici. Z desítek mezi sebou znesvářených okrajových skupinek odvolávajících se na vlastenecké, národní, katolické a konzervativní tradice vybudoval mocné hnutí, které každé nevyhrané volby pokládá za svou porážku. Cílem je „Budapešť“, čili vláda na způsob maďarského premiéra Viktora Orbána, jehož politiku sleduje s neskrývanými sympatiemi.

Národně konzervativním revolucionářům v Maďarsku a Polsku do této internacionály zatím chybí úspěšný český partner. Zajímá mě, proč vlastně. Odpověď, jak soudím, nacházím v programu Práva a spravedlnosti. Kdyby ho někdo vhodně upravil pro naše poměry, o kladný ohlas by nouzi neměl. Jenom to chce k programu vůdce a žádný takový není na obzoru.

Ke Kaczyńskému a Orbánovi by se do trojky hodil starý disident, který 90. léta prožil v opozici. Pak by mohl jako oni vystoupit s tezí, že se dnešek nepodobá snům národa a demokratické opozice. Obvinil by elity 90. let z toho, že zavedly mafiánský pseudokapitalismus nerovných příležitostí a vyhlásil by program druhé revoluce. Jménem návratu od cizáckých pseudohodnot k tradicím. K silnému státu prosazujícímu národní zájmy a pečujícímu o rodáky. Ke skutečné spravedlnosti, ke skutečné demokracii.

Poslechněte si ten program a uvidíte, jak se dělá třicet procent: „V národním společenství – zvláště když má tak bohatou a různorodou kulturu jako naše – je možný nejúplnější rozvoj osobnosti člověka, který zůstává sám sebou a nezažívá ponížení a omezení, které s sebou nese vykořenění.“

„Pozice establishmentu má slabé základy, protože jeho privilegia nemají žádnou legitimitu. Tato skupina se také nedokáže odvolat na žádnou skutečnou tradici (i když se snaží vytvářet její zdání), není nositelkou žádné kultury hodné toho pojmu. … Její neodůvodněné pozice tedy lze podrýt bez drastických akcí.“

„Vize liberálního Polska, která společnost v mnoha směrech rozkládala, dlouho ve vědomí veřejnosti fungovala jako jediný způsob, jak rozumět současnosti a budoucnosti naší země. (…) Opačnou koncepcí je vize solidárního Polska, takového, v němž bude hlavním cílem každého pečovat o dobro společenství a naopak společenství se bude starat o důstojné a spravedlivé životní podmínky každého svého příslušníka.“

Prapory národně solidární demokracie! Řekl bych, že by se za nimi také u nás shromáždily zástupy. Ale kde vzít praporečníka? V jediné zemi regionu, v níž v klíčových 90. letech vládla (a liberální vizi budoucnosti prosazovala) ne postkomunistická levice, ale pravicová koalice v čele s dnešním prezidentem?