Tomáš Zahradníček: Čeljabinský spor o památník legií

[MF Dnes, 19.10.2011 , str. 12] - ukázat všechny fejetony

V milionovém jihoruském Čeljabinsku vrcholí debata kolem památníku československých legionářů, který tam bude zítra odhalovat česká vládní delegace. Podobné diskuse probíhají v dalších městech: podle dvanáct let starého plánu ministerstva obrany má na trase anabáze vzniknout pomníků šedesát. V Jekatěrinburgu a Jižním Tagilu už stojí. Teď se začalo spěchat – výročí první světové války je za dveřmi.

Oficiální ruská média o projektu hovoří přívětivě. V televizi dostali slovo český konzul, který památník označil za „velmi důležitý pro náš národ“, a ruský historik neadresně vyvracející „mýty stalinské historiografie“. Oč jde, zjistí čtenář internetových diskusí, v nichž není nic než rozhořčená kritika úřadů, že stavbu připustí, což se tam unisono vysvětluje korupcí.

Do Čeljabinsku legie ustoupily z Ukrajiny před postupujícími Němci. Masaryk odjel do Ameriky a zanechal pokyn do ničeho se nezaplést. Jenže všeobecný zmatek a napětí kolem legií rostly a brzy stačilo škrtnout, což se stalo právě na nádraží v Čeljabinsku 14. května 1918.

Z vlaku, který vezl rakousko-uherské zajatce, někdo hodil kus železa na legionářskou hlídku a jednoho vojáka zranil. Legionáři zastavili vlak a viníka namístě utloukli. Místní úřady uvěznily delegaci, která jim šla podat vysvětlení. Pak už to šlo ráz na ráz: legionáři obsadili město, v Moskvě zavřeli zástupce legií, sněm vojáků rozhodl, že se na vlastní pěst vydají po železnici do Vladivostoku. Což se, jak víme, nakonec podařilo.

Masaryk se nejdřív strašně rozzlobil, ale když o něm americké noviny začaly psát jako o vládci Sibiře, politicky věc zúročil. Praha pak legionáře vděčně přijala jako spolutvůrce nezávislosti – pro předem netušené politické důsledky svévolné akce jimi skutečně byli.

Ruští kritici památníků vidí legie z jiné stránky, což můžeme přičíst docela prostě jiné zkušenosti. „Mého pradědečka zastřelili, protože jim nechtěl vydat poslední kozu,“ píše jeden debatér ze Samary. Mělo by nám to připomenout, že průchod hladové padesátitisícové armády rozvrácenou zemí není pro obyvatele nic pěkného, zvlášť když žádnou naději ani perspektivu pro Rusko legie nepřinášely. Stačí si vzít do ruky jakékoli realistické legionářské paměti, aby to člověk pochopil, vyšly jich stovky.

Sebelichotivý výklad, že šlo o bojovníky za demokracii, jak se představuje pomník v Čeljabinsku, podle mého neobstojí. Čert ví, jak by vůbec v létě 1918 dopadla anketa, kdyby se legionářů někdo zeptal na jejich politické názory. Bojovali za národní nezávislost a za vlastní přežití v daleké a nepřátelské cizině. Do ruské občanské války v nouzi zasahovali, a ne vždy šťastně. Fakt, že Masaryk kritizoval bolševiky, neznamená, že v občanské válce přál vítězství bílým, ani oni nepředstavovali demokratickou naději, jen diktaturu pod jinými hesly.

Program péče o legionářské hroby a další torza památek na ruském východě je chvályhodný. Jen mám pocit, že by to chtělo z naší strany méně propagačního nadšení a víc citu pro míru. Obnovovat nebo i vytvářet pietní místa na hřbitovech, to jistě ano. Stavět nové pomníky bojovníků za demokracii v centrech jihoruských a sibiřských měst, to prosím ne. To náš národ – pan konzul promine – podle mého názoru nepotřebuje. Protože to neodpovídá pravdě, což u místních lidí budí oprávněný odpor.