Tomáš Zahradníček: Otázky první republice

[MF Dnes, 27.10.2011 , str. 11] - ukázat všechny fejetony

Neschopné vlády, svévole stran, pochybné veřejné zakázky, nezodpovědnost, bída a lhostejnost. Když se podíváme do politických debat první republiky, jako bychom slyšeli sami sebe.

Dostal jsem za úkol ke svátečnímu výročí zjistit, nakolik se naše dnešní otázky a starosti se státem a českou společností podobají těm prvorepublikovým. Nechtělo se mi do kázání, a tak jsem uspořádal malou anketu. Přináší pár odpovědí na naše otázky o první republice, jak zazněly v tehdejších veřejných debatách. Neptal jsem se na Hradě, dal jsem pro tentokrát slovo lidem, jejichž hlasy k nám zaznívají méně často. Upřednostnil jsem odpovědi kritické. Neznamená to, že následující řádky pokládám za pravdu o první republice. Jen se mi zdálo užitečné dát jednou do závorky všechno to kladné a příkladné, nač vzpomínáme nejraději a také nejčastěji. Pár poznámek připojuji na konci.

Jak si vedou vlády v době hospodářské krize?

Alois Liška, stavební podnikatel (1930): Vystřídaly se již vlády různého stranického vyznání. Samé krásné názvy, samá krásná pojmenování. Zástupcové všech stran honosí se neslýchanými úspěchy. A výsledek? Krize, nejvyšší krize!

Je prý nedostatek peněz. Tvrdil bych skoro, že to není pravda. Tvrdil bych skoro, že máme peněz dost, ale že se s nimi nehospodárně zachází. Denní tisk poodhrne někdy roušku tajemství a z toho dozvíme se někdy, nač na všechno máme peníze a jaké obrovské sumy dokonce na to máme. Podle toho máme peněz dost. Jen si vzpomeňte, kdo všechno od převratu čerpal ze státní pokladny a jakých k tomu někdy bylo použito důvodů. S jídlem přibývalo chuti, se zdarem odvahy.

Podmínky pro dosažení státní stavby jsou takové, že menšímu podnikateli činí státní stavbu nepřístupnou. Vidíme to v Praze. Staví se poměrně mnoho státních staveb a provádějí je všechny dvě firmy, největší to stavební podniky republiky. Ostatní stavební podnikatelé, jichž jest v Praze přes tisíc, nečinně přihlížejí.

Jak vypadá svoboda slova a politické diskuse?

Karel Horký, novinář (1926): Tvrdím, že českému peru bylo za Bacha lépe než dnes, kdy v komnatách Františka Josefa chodí profesor Masaryk, demokrat Havlíčkovy školy, apoštol volného myšlení, před válkou nejobávanější kazimír rakouské censury a šampion tiskových interpelací ve vídeňském parlamentu. Tvrdím, že konfiskační praxe, prováděná v Československu, je ojedinělým zjevem v celé Evropě. Co si mohl dovoliti Hašler na jevišti vyslovit o Karlovi v roce 1917, neodvážil by se dnes říci o kuchařce slečny Masarykové.

Jak hodnotíte vývoj zastupitelské demokracie?

Josef Kliment, právník (1933): Základním článkem moci ve státě se stala politická strana, s níž však zákonodárce vůbec nepočítal, a již tedy také ani zdaleka zákonem neupravil. A tak se můžeme honosit kuriozitou, že jsme korporačním státem, jenž spočívá na korporacích, žijících mimo zákon. Důsledky jsou známy. Občan nemá jiného práva než se vysloviti pro některou samozvanou politickou stranu, na jejíž vnitřní běh nemá nejmenšího zákonného vlivu. Ač na kandidátních listinách figurují jména poslanců, jsou jejich osobnosti zcela nerozhodny, poněvadž podepsáním reversu, žalovatelného před volebním soudem, stávají se pouhými vykonavateli vůle těchto stran, čili ve skutečnosti vůle neznámých činitelů, nepodléhajících žádné kontrole veřejnosti. Není formální odpovědnosti nikoho.

Proč přese všechnu kritiku se moc stran upevňuje a rozrůstá?

Jan Mertl, sociolog (1932): Čím déle trvá moc politické strany a celého stranického systému, tím obtížněji jest jeho nepřátelům s ním bojovat, neboť tím hlouběji zapustil kořeny do společenského života a spojil se s jinými jeho silami, jež pomáhají stranictví udržet. Všednost denního politického života láme hroty revolučních vášní a otupuje smysl veřejného mínění pro boj s mocenským systémem, který třeba již není uznáván za správný a dokonalý. Stranictví se vžívá se vzrůstem své moci, odpor proti němu naopak slábne s pocitem mocenské převahy. Musel by pravděpodobně přijít nový revoluční nápor, vyvolaný příčinami ležícími mimo okruh stranických bojů, aby bylo možno odstranit upevněný mocenský systém politického stranictví.

Jak nakládají občané se svobodou?

František Jan Kroiher, farář v Ledenicích a senátor za agrární stranu (1927): Dlouhá poroba přirozeně přináší s sebou, že se svoboda zaměňuje za odpor proti úřední moci, zmenšování její vážnosti a překážení jejím výkonům. Proto za Rakouska vešlo ve zvyk považovat každý policejní zákrok za násilí a Pražané měli za samozřejmé, že vždy sympatizovali se zatýkaným, ač někdy se pozdě a s hanbou dozvěděli, že pomáhali zloději. Široké obecenstvo dosud si nezvyklo, že svoboda neznamená odpor proti úřadu za každou cenu a v každém případě. V politických správách sedí a pracují nyní dobří Češi, pravidelně lepší než ti, kteří na ně nadávají. Vpravdě je možno říci, že pojem občanské svobody se zvrhl u nás v pojem nezodpovědnosti.

Jak se chová česká společnost v prvních dnech samostatného státu?

Antonín Macek, básník a publicista (listopad 1918): Jedeme ve vlaku v třetí třídě a poslechněme si trochu „duši národa“. Několik venkovanů mluví o jakémsi mlynáři. Nelichotivě. „Hovado,“ míní jakýsi bodrý občan. Proč? Jednoduše proto, že tento mlynář nerozumí konjunktuře, odvádí malým rolníkům mouku poctivě, nebere za semletí nekřesťanský honorář - inu, hovado, nepřivede to nikdy nikam. Je to celá naše válečná korupce, která je v tom hovoru, v těch slovech tak klidně pronesených, že se jich děsím, vždyť vidím, jak i v době největšího národního nadšení najednou vycení se smutný jeho rub.

Jak se daří budování nového československého státu?

František Joklík, právník (1920): Proveďme Komenského našimi ministerskými a jinými úředními kancelářemi a ukažme mu tu spoustu lidí písařících tam nebo rozprávějících se stranami, žebronícími o všelijaké protekce, subvence, fondy a podobné věci, nebo bavících se vespolek, anebo prostě lenošících, poví nám asi toto: „Ejhle, kolik tu oko mé vidí písařů, písaříků a písaříčků! Jak říkáte tomu vašemu státu? Demokratická republika tuším? Já bych to nazval: byrokratická republika.“ A kdyby se pak Komenský zeptal ministra spravujícího finance, co že stojí stát celý ten správní aparát, a uslyšel by, že úřednické platy pohlcují více než třetinu, teď snad už dvě pětiny státních příjmů, podotkl by: „Aj, toť zase látka pro novou kapitolu v mém Labyrintu: Činovník vyžírající republiku. Takhle jsem si věru nepředstavoval tu vlastní správu, o které jsem prorokoval, že ji kdysi národ opět vezme do svých rukou. Na to jste si nemuseli zřizovat vlastní stát, to jste mohli mít v Rakousku také.“

Právě jste prošel kus odlehlého venkova. Hlavní dojem?

Rudolf Andraško, sčítací komisař (1930): Čeho jsem viděl nejvíce? Bídy a lhostejnosti. Taková to byla vesnice pohorská, samý baráčník, zemědělský dělník a zedník. A v takových domech jsi připraven na bídu; ale přišel jsem do stavení, kde jsem se zastyděl, kde jsem v duchu prosil za odpuštění, že mám stálý plat, kde bydlet a co jíst. Muž již týden bez práce, žena nemocná s půlročním dítětem na posteli, vedle toho ještě čtyři děti, nejstarší 12 roků - a prý: „Odpusťte, ani vám židli nemůžeme nabídnout, nemáme.“ Ne, lidé, nám odpusťte to, že máme a nemůžeme pomoci. Ti lidé nechtí almužnu, ale práci. Tož bída, to byl ten nejtíživější dojem. A ten druhý - lhostejnost. Čech, Němec? „Nám je to jedno.“ Mluví spolu česko-německy. Bída prý je pořád stejná, ať je Čech nebo Němec. Zapište si je do sčítacího archu, jak chcete. Děti posílají tam, kde dostanou zadarmo věci.

* * *

Víte, jak to je s anketami - když zatoužíme po jiných odpovědích, zeptáme se jinde. Dnešní výběr měl ukázat, že první republika, jak hlásí kritiky zleva i zprava, nepřekypovala spokojeností sama se sebou a v jejích starostech si můžeme připadat jako doma. A to slyšíme jen hlasy Čechů, kteří tvořili polovinu obyvatel první republiky a byli vůči poměrům a svému státu celkově naladěni nejvlídněji. A to zůstaly stranou diskuse o vztazích se světem, postavení prezidenta, o školských reformách a státní správě, o rozpočtech státu i obcí, ochraně památek a mnoha dalších otázkách, v nichž bychom se také hned našli.

Nevíme, jak by první republika přetavila kritiky v řešení, nedostala čas, oněch vytoužených padesát roků vlastního autonomního vývoje. Nerad bych, aby kritická mozaika vyzněla fatalisticky, že to je u nás se svobodou pořád to samé a nic se nedá dělat. Hlavní dojem z výroční četby mám totiž opačný. Vyvolal ho rámec, v němž se kritické debaty odehrávaly. Všeobecně sdílenou představu o dějinnosti - často měla ráz víry v pokrok - provázelo přesvědčení o tom, že všechno je nakonec v našich rukou, stav české společnosti, zastupitelské demokracie i politických stran, problém svobod a jejich uplatňování i sociální otázky. Nic z toho, co nás dnes pálí, tu není navěky, hledejme možnosti, stavme si nové cesty a choďme po nich.