Tomáš Zahradníček: Komsomolcova vzpoura

[MF Dnes, 16.11.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Jméno Alexeje Jurčaka u nás začalo zdomácňovat. Nová autorita společenských věd, sociální antropolog z Berkeley. Pod jeho vlivem se mění způsob uvažování o životě v někdejším východním bloku.

Nápad, jak vyjádřit titulkem, co Jurčak vlastně podnikl, jsem si vypůjčil od Pavla Barši. Ten před časem nazval svůj esej o Edwardu W. Saidovi Orientálcova vzpoura a dokázal tak do názvu shrnout klíč k porozumění působení palestinského intelektuála z New Yorku. Said napsal knihu Orientalismus (1978) a dokazoval v ní, že Orient (Východ) si vymysleli západní běloši a v jejich knihách najdeme víc zpráv o představách autorů Západu než o skutečném světě za jeho hranicemi. Nepsali jste o nás, ale o vás, tak se dá shrnout „orientálcova vzpoura“.

Na Saida navázal Alexej Jurčak (Alexei Yurchak) se svým výkladem o životě v někdejším východním bloku. V knize Všechno to bylo na věčné časy, dokud to nezmizelo: Poslední sovětská generace (2006) prohlásil, že studie, které se na Západě psaly a píší o Sovětském svazu, nejsou „o nás, ale o vás“. Že se nepoznává v popisech života lidí poslední sovětské generace, k níž sám patřil (narozen 1960, původním školením fyzik).

Představa o hlavní roli strachu a policie, o rozdvojenosti lidí mezi veřejným a soukromým, nic z toho neodpovídá Jurčakově zkušenosti. Na základě rozhovorů s pamětníky sepsal a vyložil, jak to podle něho bylo. Jejich svět, mohu-li shrnout, žádnou schizofrenií netrpěl. Bylo v něm možné být současně funkcionářem Komsomolu a organizátorem rockových diskoték, kritizovat nešvary a současně věřit v nadřazenost státního socialismu nad kapitalismem.

Představa o totalitní podstatě státního zřízení, z níž nejčastější způsob psaní o východním bloku vychází, v ruské společnosti také existovala, ale jen v disidentských kruzích, tvrdí Jurčak, a ty na myšlení většiny neměly vliv.

Tato „komsomolcova vzpoura“ proběhla s velkým ohlasem na půdě sociální antropologie, která ze společenských věd nejméně hodnotí a nejvíc naslouchá. Když jí řeknete, že jste dosud nepopsaný druh indiána, a vyložíte své zvyky, budete vlídně vyslechnuti.

Mně se hra na indiány líbí. Problém mám, když se začne překládat do dějepisných výkladů, jak to u nás teď udělali ve svém eseji Michal Pullmann s Pavlem Kolářem (Kdo se bojí normalizační každodennosti?, Kavárna MFD, 29. 10. 2011).

Souhlasím, že je třeba Jurčakovo sdělení zapracovat. Má otázka je, koho reprezentuje. Rozumím mu tak, že mluví za kastu někdejších mladých funkcionářů (respondenti jeho výzkumu). Pro mě to byli a jsou indiáni. Málo jsem jich potkal a nic o nich dohromady nevím, o sovětských ani českých a slovenských, takže mě jejich výklady zajímají a rád je budu zahrnovat do způsobu, jak mluvit o světě před rokem 1989.

Současně pochybuji o tom, že v českém případě zastupují „velkou část“ společnosti. Když Kolář s Pullmannem píší o společnosti, která normalizační svět „přijala za svůj“ a „dychtivě sledovala“ televizi, cítím potřebu se prohlásit za indiána a říct jim, že v těchto obrazech nepoznávám svůj kmen. Nahradit menšinový disidentský výklad menšinovým funkcionářským? Pro vícehlasé rozumějící výklady jsem všemi deseti. Jen se mi zdá, že průzkum dosud neprobádaných světů uvnitř sovětské či československé společnosti před rokem 1989 Jurčakem nekončí, ale teprve začíná.