Tomáš Zahradníček: Zpátky v Česko-Slovensku

[MF Dnes, 23.11.2011, str. 12] - ukázat všechny fejetony

Připomínat si 17. listopad na Slovensku je zážitek. Toho dne před dvaadvaceti lety se tu přece nic nestalo. Mnoho let po osamostatnění ho přijalo Slovensko za svůj jako státní svátek. Přihlásilo se tak k posledním rokům Česko-Slovenska jako k té části svých dějin, na které chce vzpomínat v dobrém. Bratislavu zahalila mrazivá mlha, na ulicích ospalo. Náměstí Slovenského národního povstání si zabral na propagaci nové strany podnikatel z firmy Bankrot. Vyvěsil plakát s nápisem „Lidé, budíček! 22 let rozkrádání a zadlužování“, ale klienti mu nechodili.

Slétlo se nás do Bratislavy ve svátečním týdnu hejno historiků, obcházeli jsme pamětníky federálních časů. Brali jsme to zleva doprava, ráno s komunistickým funkcionářem, odpoledne s protikomunistickým aktivistou. Vychází mi z jejich výkladů poznání, že Slovensko bylo samostatné vlastně pořád, protože tam lidé přemýšleli o společnosti uvnitř svých hranic. Zdůrazňování provinčnosti jsem rozuměl tak, že schvalování každé drobnosti chápali jako pokořující, ale současně si nelámali hlavu mnoha věcmi, které se řešily v Praze či rovnou v Moskvě, což bylo zase docela pohodlné.

Od časů federace uplynul čas a získali jsme nové zkušenosti, a tak mnoho vypravěčů nezávisle na sobě přirovnávalo někdejší roli Prahy k malému Bruselu. Odjížděli tam lidé a ztráceli se z očí. Vybíráni byli pečlivě, aby své role zvládli, detaily zůstaly na nich. Když se federální Slováci o víkendech vraceli do Bratislavy a chtěli vyprávět o svém konání, nenacházeli posluchače, město žilo svým životem. Do Prahy bylo možno vyšoupnout nepohodlného rivala. Kdo chtěl mít vliv na společnost, nesměl podlehnout lákání trošku většího, pohodlnějšího a bohatšího světa. Není náhoda, že v životopisech mnoha úspěšných slovenských politiků žádnou federální kapitolu nenajdeme.

Návraty z Prahy málokdy vedly do pohodlných křesel. Mnoho lidí v roce 1993 přijala státní správa na výkonná místa vyšších úředníků. Mezi někdejšími federálními poslanci jsme minulý týden potkali i uklízečku a hlídače parkoviště. Pro někoho zůstala federální zkušenost milou vzpomínkou, zvlášť pro lidi tehdy mladé, kteří se tak vlastně vypravili na pár roků na zkušenou. Také jsem ale seděl v ordinaci venkovského lékaře, odkud se kdysi vypravil do Prahy zastupovat hnutí Vladimíra Mečiara. Bystrý a sympatický pán těžko hledal slova, na svou příhodu s velkou politikou dnes vzpomíná jako na černou můru. To někdejší předák slovenských komunistů se chechtá na celou kavárnu, minulost je sled bohatýrských historek.

Poslední den jsem projel sídliště Petržalka, vystoupil na konečné a šel pěšky do centra. Byl jsem na chvíli zase v Česko-Slovensku. Žádný rozdíl oproti slušnému pražskému sídlišti. Stejné obytné domy, školy, škodovky před nimi. Tolik češtiny! Nejenom v horách a ve studentském klubu, i na konečné za sídlištěm. Zdá se mi tady, že Česko-Slovensko trvá. Jako osud, jako volba, jako soukromá možnost. V Česko-Slovensku vlastně plno lidí nikdy nežilo, protože ho nepotřebovali, a jiní v něm žijí dál a nekoukají na to, že se úřady rozdělily. Je tam pořád stejně daleko. I stejně blízko, připomíná slovenská oslava dne, kdy se v Bratislavě nic nestalo.