Anna Janotová: Táborníci z Otrokovic na Šelmberku v roce 1970

[Rukopisná vzpomínka PaedDr. Anny Janotové sepsaná v červenci 2011]

Po rozloučení se školou v červnu 1970 nestačilo dvacet žáků z Otrokovic ani předat vysvědčení rodičům. Už předešlého dne měli tito členové 1. otrokovického střediska Pionýr nachystaná zavazadla, aby ihned po ukončení školního roku mohli odjet na dvacet dní do jižních Čech vstříc prázdninovým zážitkům. Tušili jen, že poznají novou krajinu, o níž měli mlhavou představu z hodin dějepisu při probírání učiva o husitských bouřích. Věděli také, že i když jedou do neznáma, přesto do bezpečí. Materiálně-technické vybavení už totiž předem na Šelmberk odvezli jejich podnikaví vedoucí.

Někteří z nich měli plno práce s přípravou tábora. Na místě, kde měl být tábor postaven, se už dříve byli podívat a malebné prostředí Šelmberka je přímo nadchlo. Nyní však měli od správce získat klíče od hájovny, v níž děti budou mít zázemí s kuchyní, marodkou a hygienickým zařízením.

Této přípravné akce jsem se sama také účastnila. Než se správce vrátil z pracovní směny, prožili jsme hezké odpoledne na břehu mladovožického rybníka. A pak jsme si s klíčem od prázdninových dobrodružství poprvé vyšlápli zkratkou k šelmberské věži. Byl už podvečer, když jsme se přiblížili k hájovně a na šelmberský dvůr dopadaly vysokým plaňkovým plotem poslední oranžové paprsky loučícího se slunka. Ochladilo se a pomalu se stmívalo.

Ale před námi na palouku bylo hotové pozdvižení! Po louce běhali mladíci, jeden z nich asi nešikovně zakopl, zlomil si nohu a spadl. Z cárů kalhot se mu prodírala holenní kost. A té krve! Měla jsem nahnáno a snažila se mladíkovi pomoct. Ale k mému překvapení mi všichni kolem v pomoci bránili. Ukázalo se, že účastníci jiného tábora zde skládali zkoušky ze zdravovědy a zranění bylo jen fingované. Vedoucí břeclavského střediska neočekávali rozhodně moji pomoc, ale sledovali, jak zasáhnou jejich mladí instruktoři a pomohou „zraněnému“.

Po této „zdařilé“ akci se náš tým slavnostně vydal odemknout hlavní dveře šelmberské hájovny, která nám od té chvíle měla být k dispozici. Následovalo však nemilé překvapení, neboť jsme po odemčení našli v budově plno lidí. Opět to byli oni vedoucí, s nimiž jsme se předtím setkali na louce. Předešli nás. Prý se do hájovny dostali zadním vchodem, který se nezamykal. A poněvadž hájovna byla prázdná, zabydleli se v ní.

Některé dětské tábory v letech 1969 i 1970 byly totiž podnikány téměř na divoko. A jak jsme se na Šelmberk dostali my? Vedoucí otrokovického střediska Pionýra Marie Zelíková se školila v Seči u Chrudimi v československém mezinárodním dětském táboře na vedoucí letního tábora. A tam jí kolegyně z Táborska nabídla tohle místo. Písemně sjednané dokumenty pro naše středisko vyzněly jasně v náš prospěch. A tak bylo třeba se domluvit a zpočátku i uskrovnit. Místa na louce bylo dost a stačilo si vyjasnit sousedské poměry.

Následující den po příjezdu dětí z Otrokovic bylo na šelmberském palouku veseleji. Mládež stavěla stany a rozdělila si úkoly k zabezpečení provozu tábora. Všichni věděli, co a jak, na tábor se připravovali s instruktory a vedoucími na pravidelných schůzkách v otrokovické klubovně celý školní rok. V družinách připravovali dříví na oheň, upravovali okolí stanů, sbírali jahody do jahodové pěny. Ti nejmladší při prohlídce prostorné louky zabloudili až do zdí šelmberské zříceniny hradu, založeného ve 14.století rodem Buziců. Dokonce se seznámili se správcem věže a dohodli se na besedě o místní historii. Když po obědě dostali k moučníku s jahodovou pěnou ještě slib, že budou moci ve věži i přespat, začala dětská fantazie pracovat na plné obrátky.

Zajímavá byla také informace pana správce o místnosti s klavírem v šelmberské hájovně, kde si naše zdravotnice zřídila „marodku“. Podle jeho slov zde na klavír hrával při své krátkodobé návštěvě Bedřich Smetana, kterého prostředí jižních Čech inspirovalo ke složení symfonických básní Tábor a Blaník. Informace o bájném klavíru a touha si předmět prohlédnout okamžitě zvýšila počet pacientů a v místnosti marodky se zakrátko vystřídali všichni táborníci s odřeninami, třískami v prstech a modřinami nejasného původu.

Také prostorná kuchyně v hájovně se nám všem velmi zamlouvala. O to raději jsme všichni poslouchali naši kuchařku a hodně jsme se od ní, maminky naší táborové vedoucí, v kuchyni při vaření přiučili. Tato milá paní nás očekávala vždy vzorně oděná v černých šatech a bílé zástěře. Venku kolem ní skotačil pejsek Šmudla, který samozřejmě do kuchyně nikdy nesměl, stále ho tam však přitahovala vůně dobrot...

Rádi jsme pomáhali přinášet z Vožice čerstvé pečivo, zeleninu, ovoce. Nebylo nad procházku touto krásnou letní jihočeskou krajinou. Na polodenní výpravy jsme nemuseli chodit daleko. Při cestách do městečka jsme v šelmberském lese brzy zdomácněli a našli jsme si při úpatí kopce na potoce lesní tůň. Ve slunném horkém dni byl na kraji lesa chládek, jehličí na pěšině vonělo vlhkem a denní světlo jen spoře pronikalo do tůně mezi větvemi stromů. Rádi jsme tam trávili volné chvíle a k tiché tůni jsme se stále vraceli.

A což teprve šelmberský mlýn s rybníkem, voda čeřená mírným vánkem a šustění pohupujícího se rákosí! Nejen tyhle rybníky v okolí Mladé Vožice jsme obyvatelům krásné krajiny záviděli.

Při jednom z táborových ohňů nám správce šelmberské věže vypravoval děsivý příběh o vdově po majiteli hradu, která se rozhodla po čase znovu vdát. Svatební hostina se měla konat právě tu, ve zdech tehdy výstavního šelmberského hradu o padesáti devíti místnostech. Bohužel se toho dne rozpoutala divoká bouře a novomanžele s dalšími svatebčany prý zasáhl a zabil blesk. Nepochopitelné. Byla to snad nějaká pomsta? Byli snad v tu chvíli na věži?

Když jsme si tuto historku vyslechli, některým táborníkům tajemství hradu nedalo spát. Při hlídkách sledovali věž ve dne i v noci a mysleli na chvíle, až v ní budou moci sami přenocovat. To se nám brzy vyplnilo. I když s podmínkou, že ten den nebudeme pít příliš vody, abychom se v noci nemuseli s baterkou přesouvat často po devadesáti osmi schodech dolů a nahoru – z pochopitelných důvodů.

V místnosti šestadvacetimetrové věže pod střechou už bylo temno a ozdobné erby s černou psí hlavou na zdech s neidentifikovatelnou malbou v nás vyvolávaly všelijaké představy o životě ve středověkém hradě. Příliš jsme toho tu noc nenaspali, toužili jsme uvidět v barvách vycházejícího slunce změny mladovožické krajiny, jak se probouzí do letního dne. Ten den už s nikým z věže nebyla řeč a spánek jsme doháněli odpoledne ve vyhřátých stanech.

Pro mnohé z nás byl velkým zážitkem i výlet do města Tábor. Konečně jsme na vlastní oči zhlédli město vybudované Husovými stoupenci. Rybník Jordán, vlastními silami husitů vytvořený jako zásobárna vody pro město. Podzemní chodby, kádě na odevzdaný majetek, nefalšované husitské pavézy, zbraně,vozy. A hlavně – chodili jsme ulicemi a uličkami, kudy prošly naše české dějiny.

A stejně tak při výletě na Blaník. Až do Louňovic jsme sice jeli autobusem, ale pěší výstup na Velký Blaník jsme si nenechali ujít. I když – neobávali jsme se, že se hora ten den otevře a podle pověsti nám pošle na pomoc své dřímající vojsko blanických rytířů, neboť nám se na táboře pod šelmberskou věží dařilo přece skvěle!

Celé tři týdny jsme prožívali na kopci pod hradem Šelmberk přenádherné chvíle. A na takový tábor se nedá zapomenout ani po čtyřiceti letech. U nás na Moravě máme krásné prostředí, krajinu jižních Čech vám však mohou mnozí lidé závidět.