Otakar Filip: Finále. Vzpomínka na lázně stupčické. [Návštěva u Jaroslava Vrchlického v sanatoriu]

[Československá republika, 10. září 1922, č. 248, příloha Nedělní čtení, str. 2]

Lehounký a skorem průhledný závoj par táhne se nad lesy a vodotoky, mlhy válejí se po lučinách a mizejí konečně pod vlivem paprsků slunečních. Jakoby nádech melancholie rozprostřel se kolkolem, stříbřité kdysi listy lípové nekývají vám již tak vesele na pozdrav, topoly žloutnou, jírovce rezaví, příroda jako obstárlá kráska odívá se v šat pestřejší. S pohledem na sad vzpomínáme v podletí do jara a vzpomínáme i do mládí. Před dvanácti lety dlel na léčení v lázních stupčických u Tábora náš Jaroslav Vrchlický. Byl tehdy dávno již v podzimu života a z neznáma pozvolna blížil se ševel perutí Azrailových ke skráním básníkovým.

Za krásného srpnového dne jela chorého mistra navštívit společnost z Prahy: prof. dr. Thomayer, prof. Pelnář a básník A. E. Mužík. Vzduch byl průhledný a mírným teplem prohřátý, krajina zamlkle teskná, jakoby do sebe zadumaná, odkudsi přilétal zdravý silný vzduch a slunce, jakoby veliká minulost stále zde se odcláněla, sláva na všem kolem dřímá. Z nádraží přes louky k stupčickým lázním není daleko, uprostřed zeleni sadové a lesní lázeňský dům.

„Vidíme v dálce v koutě parku kohosi - vzpomíná Mužík - bílý, hustý, dlouhý vous svítí z daleka poznáváme tu hlavu, jak jsme ji stokrát viděli v Praze - tu divnou fysiognomii nemá nikdo jiný nežli on: zrovna ta věčně naivní dobromyslná a laskavá tvář Withmarova básníka - a už jsme u něho. Sedí na plném žáru slunečním - neděle je skvostná snad první krásný den v letošním létě - a slunce hoří jako staré dobré slunce Homérovo a polévá svého básníka plným žárem. Je to on - celý, všecek, pravda - trochu sestárlý a jakoby trochu patinou času pokrytý. Poznává nás, ale i my poznáváme jeho s nové stránky, jako trpitele a člověka, který měl vždy tolik pochopení pro bolesti a útrapy cizí, dnes je musí nalézti pro svoje. Slunce svítí a kolem majestátní hluboké ticho, slunce ukolébává v sladký, zdravý polospánek''.

„Mám dosud bolesti'', poznamenal když po chvíli procítnul, ,,zítra je napíšu''.

Bylo to 23. srpna 1910, když napsal poslední svoji báseň.

Finále

Vše bylo již, čím srdce tvoje stůně,
čím touží nyje, naříká i jásá,
vše, co můž' ve tvém srdci vzbudit krása
všech květů zemských opila tě vůně.

A po letech-li srdce tvoje stůně,
že nad prázdnými hroby květy střásá,
co naříkáš? Tvou přece byla krása
a záhy opila tě její vůně.

Tak prožil's žití s jásotem i hořem,
a co dal život, pil jsi ze všech číší,
ať dobro, krása, láska, plod i kvítí.
Tak od mládí spěl's k ideálu výši,
a kde jsi stanul dlouhou poutí žití,
pil's ze všech číší - teď se opij mořem!

Vzpomínám právě tento krásný jeho sonet, na tuto jeho píseň labutí v lázních stupčických v době, kdy nesmrtelnému v jeho rodišti v Lounech připravují pamětní desku. Juž řadu let sní věčný sen veliký náš Jaroslav na ostrově mrtvých, ve vyšehradském Slavínu a není možno nepřipomenouti si jiných jeho veršů:

Tak často děje se i básníkovi,
kol život jednotvárný okeán...
Nic popudu a ruchu nedodává,
vše otřelé a pusté, kam zrak pad,
jen přeludy jsou láska, činnost, sláva,
za nimiž v mládí hnal se jedenkrát...