Karla Bufková-Wanklová: Babí hora a Babin kout

str. 32

Buď mi pozdraven ty kraji český, z něhož vyšlo světlo svobody a pravdy, šíříc záři svou po celé vlasti, ano i po celém světě vzdělaném ! Vyšla odtud jasná hvězda a zasvitla do chudičké chýše a do pyšného paláce; obepjala zářivou gloriolou vznešenou hlavu českou, hlavu toho mučedníka, jenž sil pravdu. Kdo by neznal tu hlavu drahou? Kdo by nevěděl, kdo byl Hus, a co znamená Hus?... Bud pozdraven ty kraji krásný, z něhož prvně zazněly válečné polnice vítězného Žižky a zazvučela velebná píseň: »Kdož jste boží bojovníci«, před jejímiž posvátnými zvuky nepřítel, bázní jat, z daleka prchal...

Bud pozdraven ty kraji významný, z něhož vyšlo světlo svobody, a z něhož opět vyjde obrození a vzplane pochodeň svobody a pravdy!

str. 33

Budiž mi vítán ty kraji svatý, s vévodícím tobě Blaníkem tmavým, symbolickým, kterýž otevře své brány rekům, bojovníkům za volnost ducha, myšlenky a pokroku!... Kdy?... Budiž mi vítán kraji tajemný, obetkaný bájemi starými, zahalený závojem zapomenutí! -- Jakž? zapomenutí? Ba ano, zapomenutí. -- Ovšem, historie z tebe k nám hovoří, ta nezapomenutelná. Leč dávnověk, dřevní doba, ta mlčí. Nepodává nám dokumentů.

Vidím starobylá města -- vypravující své dějiny -- Žižkův Tábor --- zříceniny hradů -- významný Kozí hrádek a městečka i vesnice; a všechny mají svou historii. Leč hustou rouškou zapomenutí zastřela celý kraj stará doba. Neváhám však tkanivo staré, strnulé, smělou rukou protrhnouti a nahlédnouti v dávnou minulost, třebas jen jediného koutku širého tohoto kraje.

Dokumentů není. Nebylo nalezeno starých hrobů, kamenných nástrojů, ani bronzových šperků; nelze říci, zda tu obývaly rodiny předků, zda tu lovil čacký lovec český medvědy a tury. Není tu žádných stop po jeho bytí a žití. Leč jsou tu jména, staré názvy hor i míst, jichž lid nezapomněl. Zdaž nemluví ty jasně? Nejsou to dokumenty?

Hle, tam ta »Babi hora« a podle ní »Babin kout«. Proč zovou se tak ona místa?

Nuž, zajděme si na tu Babí horu v úkrytu, v tento klidný kout, všeho ruchu velikého světa prostý, plný vonných bylin, plničký lesních plodů sladkých a lesního šumu tajemného. Jaká záhada, jaké tajemství v sobě skrývají slova: Babí hora, Babin kout. Jaká to prostičká pojmenování a přec tak významná, tak mnoho v sobě skrývající. Kolik myšlenek, kolik dojmů hrne se tu na mysl, kolik domněnek proletí hlavou při zvuku těch prostých slov, jichž podobných a stejných po všech slovanských zemích jest množství roztroušeno. Dnes zapomenut jest význam jejich, suše a prázdně zní již dávno. A přece jaká stará památka skrývá se v nich! Kdysi posvátné bylo slovo »Baba«, jež naše staré pramatky nevyslovily bez úcty a lásky, bez bázně a pokory a volávaly ji s vroucností: »Babo Velká! - Babo. Zlatá! - Vznešená matko naše!« Dnes neznámo jest již jméno její, neznáma bytost její svatá a její božství velebné zapomenuto, a nic nenasvědčuje památky její, než suchopárné slovo »Baba«, o jehož záhadě nedovedeme říci ničeho již a jen domněnkami, fantasií svou je obestíráme a z cizích pramenů ke svým hypotézám čerpáme. A přece, z ozvěny slova toho hovoří k nám tichý hlas, jako jemný van, jako šelest tenoučkého lístečku; tichý hlas dávné, dávné ozvěny, čehosi, co již není, co však bývalo -- bývávalo ... Jak tichoučko tu bylo, na temeni »Babí hory«, skryté v lese! -- Jen stromy šuměly a les voněl. -- Nebylo nikoho vůkol. A pojednou kdosi mě volal tak tiše, šepotavě, jménem. Kdo mě volá ? Tys mě volala, a jsem tu. Svou myšlenkou jsi mě volala. Jsem tu .- jsem tu! »Kdo jsi, zjev se mi!«

str. 34

»Nemohu se zjeviti, leč mohu s tebou sděliti na tomto místě jediném v pozemském kraji celém, co toužíš zvěděti. -- Jsem Zbožna -- Zbožnopoutka. Musím stále putovati Kosmem a zovu se nyní Poutka. Jsem duší Zbožny, pramatky Zbožny, bývalé kněžky Veliké Baby Zlaté. -- Povznes svou mysl, stojíš na posvátném místě. Věz, zde na temeni této hory stála modla, socha veliké bohyně. A bylo tu obětiště kamenné a posvátné. Svatý oheň tu plápolal. Na veliké míse voněly byliny, bohyni obětované. Oheň vzat byl z posvátného ohně věčného a přinesen byl tam s hory Perunovy, s oné hory osvobozující, »Blaník« zvané. Tam stávala socha Perunova, veliká a krásná. Bylť Perun nejvyšší bůh, od starých Čechů ctěný. Socha Baby Zlaté, Veliké, byla kamenná, se zlatým věncem na hlavě a v náručí držící roh hojnosti. Ochraňovala obilí, žito, pšenici, všechny polní plodiny i hojivé byliny. Byla bohyní matkám-trpitelkám, bohyní úrody, bohyní žencům. Já byla kdysi její kněžkou. šťastnou kněžkou. Mně přiděleny byly i kněžky panny, zasvěcené »Zlaté Babě«. S nimi společně byliny v záhoří jsme sbíraly a Babě obětovaly, i obilí a jiné plodiny. O velikých dnech, Babě Velké zasvěcených, musily jsem se postiti; v květnu a září, když slunce zasvitlo na obzoru, časně ráno vyšly jsme se zpěvy, sbírajíce vonné květy, kořeny, byliny pokryté perlami ranní rosy, zulíbané prvními paprsky vycházejícího slunce. A přinesena pak žertva bohyni Velké, za společného zpěvu kněžek. Posvátným tichem lesa nesla se naše píseň vroucí a svatá. Vánek ranní odnášel zvuky její v širou dál a do nedozírných výšin k božstvu vzhůru: »Zlatá Babo Veliká, přines štěstí a požehnání tomuto našemu konání. Buď nám i národu našemu slávskému milostiva!« ... »A slyš dále,« šeptal tajemný hlas. »Zde bývala také moje bouda, z prken a balvanů, skryta v husté zeleni. Byla to porodnice a dnes zove se ono místo ještě: »Babin kout«. Sem ke mně utíkaly se matky-rodičky a volaly »Zlatou Babu, Matku Velikou«. Moje umění nebylo veliké. Byla jsem prostá žena, znající léčivé byliny a porodnictví; byla jsem takovou ženuškou, babičkou, jakou jsou ještě dnes ty prostinké, poslední babičky, lékařky ve vesnicích, ženušky omezené a přec tak moudré, starodávné. -- Byla jsem ovšem pozadu za tou vaší osvíceností -- moje duše jest jen prostinká i dnes. -- Leč jak šťastnou jsem proti vám byla! Zde jsem působila, trpícím sloužila, bohyni obětovala, zde jsem žila, milovala a tělem zemřela. Ach, byla to krásná doba -- třebas pohanská! Život nevinný, poetický. Lid tehdy byl dobrý a nebyl tak zpustlý, jako v pozdější době. Krutým válčením zpustl a v duši se mu zatemnilo, zapomněl... škoda... škoda té doby... škoda... škoda...« Šepot přestal, ticho bylo. -- Snad nešuměl ani les? »Což mi nic dále nepovíš, tajemná, neviditelná - Zbožno?...« »Ještě slyš,« ozval se šepot zase, jemný jako van, jako ozvěna a lesa šumění. »Naproti byl borový les a v něm zelený, svěží háj. Háj Zlaté Děvy Prostovlasé! Také Krasopaní, Dobropaní a jinak zvané. A v háji tom, plném vonných květů, stála modla »Děvy Zlaté, Prosto-

str. 35

vlasé«, socha celá zlatá. Bohyně měla věnec z kvítí, ze zlatého listí a stříbrných růži. V ruce držela krásnou růži z bledého kamene vysoustruhovanou. Byla to práce umělecká, kněze »Děvy Zlaté«, moudrého kmeta velebou posvěceného, bohyni vroucně oddaného. Bohyni panně, Děvě Zlaté, sloužily panny, mladé dívky ji zasvěcené, dcery jen z nejvznešenějších rodů, vladyckých. Za mé doby -- v háji posvátném nejvyšší kněžkou byla Horna, dívka spanilá a krásná, již v kolébce bohyní posvěcená. Byla dcerou vladyky Horna z Hornova -- pána urozeného... ach!... Ubohá Horna! - S vroucností sloužila božstvu -- a s bolestným srdcem, se slzou v krásném oku; -- neboť milovala a milována byla -- beznadějně ... beznadějně« ...

Šepot ustal a zase bylo ticho.

»Zůstaň, neodcházej, -- ozvi se !«

»Ni slova již -- nesmím dále. Zdráva bud!« ozval se šepot v umírání naposled a navždy ztichnul, jakoby odvanut. Zase stromy šuměly a voněl les.

Slunce již zapadalo, a na západě hořel rudým plamenem jeho plášť.

V maloučké vesničce Oldřichovsi, tak prostičké, útulné, hnal pastýř stádo domů, a brzy rozzvučel se večerní zvonek ve dvoře statku. Setmělo se. Na nebi zahořela světla tajemná, a v chaloupkách pohasla světla domácí a zčernala i ohniska.

Bylo ticho. Lidé spali....

Starobylý kostelíček, jeden prý z prvních v Čechách, celý oblit stříbrem měsíce, hlásal, že dávno zde zašla doba pohanská, a že sám již starým, vetchým jest. Těsně u lesa, tam nahoře, třpytil se pohádkovým leskem rybník, podobající se jezeru, »mořskému oku« tatranskému. Jemná pára vystupovala z jeho vod; či to byly rusalky? Les šuměl, jako by zpíval starodávnou píseň, stále stejnou.