Který vladyka Otto a v které době první své sídlo v naší dědině zvolil, z nedostatku pramenův arci udati nelze, jisto jest, že potomkové jeho dle sídla po něm jmenovaného přijali příjmí „z Otic" , později (asi od r. 1450) Votických z Votic. Dle farní pamětní knihy byli prý rytíři z Otic stejného původu s pány z Martinic. Boleslav z Ředhoště, který počal se psáti (okolo 1252) ze Smečna a z Martinic, měl syny Jana z Martinic, Boleslava ze Smečna a Ottu z Otic; pro tohoto prý založil hrad Votický a týž byl předkem rodu po něm pojmenovaného. Škoda, že neudáno pramene, z něhož zpráva jest čerpána. Brzy založen týmž rodem blíže tvrze i farní chrám sv. Václava, jmenovaný v známém seznamu diecéze pražské r. 1350 mezi farními v děkanátu Vltavském; r. 1384 odvedl 15 grošů poloročního desátku králi. 1) Roku 1359 farář Votický Martin směnil faru s Trnovským kn. Radslavem, s povolením patrona Aleše z Otic; dne 3. června 1359 byl potvrzen. 2) Roku 1398 posledního září rozmnoženy jsou příjmy farního kostela v městečku Otících Janem starším z Otic, Račkem z Javora, řečeným z Otic a Janem mladším, vlastními bratřími z Otic, pány řečeného místa ; podepsáni Aleš z Oldřichova, řečený z Leštiny, Chval z Leštiny i jiní. Všickni zde jmenovaní náležejí jednomu rodu. Výše jmenovaní bratří Jan st. Racek a Jan ml. z Otic založili v kostele otickém dne 9. září 1405 oltář sv. Bartoloměje a sv. Markéty a přidali r. 1408 pět kop úroku, aby lampa před velebnou svátostí ve dne i v noci hořela. 3)
1) Palacký, Dějiny čes. I. 2., str. 376, a Balbini Miscel. Reg. Boh. V. 2) Lib. Conf. I. 94. 3) Lib. Erect. V. G. 2 — VII. B. 6. — IX. B. 1.
str. 5
Roku 1437 Chval z Otic, odjinud z Leštiny, postoupil sídlo své v Otících po otci Rackovi z Javora (z Otic) zděděné, Janovi a Vackovi (z Otic) i jich budoucím; Ješek z Otic slibuje s ním za něho.
Osadníci votičtí přiznali se záhy k víře podobojí, i kostel býval faráři té víry spravován. Mnozí z nich ale přilnuli k sektě tak zvaných bratří Mikulášenců, kteří veškeren řád kněžský zamítali a domnívali se, požívati od Boha zjevení, osvícení a vedení bezprostředního. Koku 1485 zastával jakýsi bratr Řehoř čili Říha z Votic, řemesla tkalcovskéko, nauku tu s bystrostí nevšední ve vlastním traktátu; ale v půtkách o učení to povstalých sám držel se opatrně po zadu. 1) Ve Voticích povstal jeden z hlavních sborů sekty bratrské, která mívala svá shromáždění ve zvláštním domu, nynější faře (od r. 1460 do 1589), an kostel farní stále ještě faráři kališnickými byl spravován. Roku 1548 došel kněze Víta, faráře ve Voticích, následující list, daný 24. ledna od konsistoře podobojí: . . „Z pilného rozkázání J. M. arciknížete Rakouského vám oznamujem, poněvadž tu v městě jest sbor, do něhož se scházeli bratří, jenž slovou Valdenští, a rozkaz jeho Milosti královské i jistý mandát jest, aby ti sborové byli zavříni, a oni se tam nescházeli, než do kostela šli, a slovem božím se řídíc i svátostí Kristových od kněžstva řádného, kterého církev svatá křesťanská obecná užívá, oni požívali. Protož abyste bez meškání psaním svým oznámiti nemeškali, ti sborové jsou-li zavříni tak, jakž vůle J. M. královské jest, a druhé, ti lidé kde požívají a od koho slova božího i jiných svátostí Ježíše Krista Pána, chce o tom J. M. arcikníže jistou vědomosť míti; za jiné nedržíme, než že se, jakž píšeme, tak zachováte. 2)" Avšak bratří Mikulášenci nebyli tím potlačeni, nýbrž žili ve Voticích a okolí až do bitvy bělohorské, a dosáhnuvše postupem času vrch nad kališníky, obsadili i farní kostel. Sám tehdejší pán na Voticích, Jan Burian Votický z Votic, byl jim svou přízní nakloněn. — On koupil r. 1536 od rytíře Předbora z Radešína na Janovicích čtyry lidi
1) Palacký, Dějiny V. 1. 148, 386. 2) Borový: Dopisy konsistoře utrakvistské, I. 215, 216.
str. 6
k záduší kostela Votického, v Nazdicích dva, v Košovicích třetího, v Radotíně čtvrtého, a purkmistr i konšelé městysu Votic zaplatili ty lidi nahoře jmenované.1) I jiná dobrodiní prokazoval kostelu i občanům Votickým.
Rytíř Burian Votický z Votic dal r. 1542 po shoření starých v obnovené desky zemské vložiti dědictví své: „Votice, tvrz se dvorem poplužným a městečkem, v Javoru dvůr, vesnice Čeňovice, Petrovice, Jestřebice, Mrvice, Kaliště, Visnov celé, díly ve vsích Lhotce, Lisé, Košovičích, Radotíně, Sledovicích, Hoděticích, Nosákově, s podacím kostelním ve Voticích, tak a v týchž mezech, jak toho dědictví ode mnoha let po předcích svých v pokojném držení a užívání byl a posavad jest." 2) Burian vyžádal (1541) ve středu po sv. Lucii u krále Ferdinanda I. výroční trh ve Voticích ve čtvrtek před neděli květnou; obdaroval obec Votickou (r. 1549) právem volného prodaje jejich statkův a přestěhování se jinam: roku 1551 postoupil obci právo, vybírati pohřební plat ze hřbitova židovského, a jsa poslední svého rodu, dal konečně od sebe statek Votický rytíři Krištofovi ze Skuhrova. 3)
Krištof Skuhrovský ze Skuhrova. pán na Popovicích, Louňovicích a Voticích, obdaroval r. 1556 obec Votickou právem, aby směl každý statek svůj volně odkázati a kšaftovati, a umřel-li kdo bez kšaftu, nemaje dědicův, ani příbuzných, připadá statek celé obci a má vynaložen býti k obecnému dobrému. 4) Ze synů Krištofových dostal se statek Votický dědičně Mikulášovi, který toto dědictví své r. 1569 bratrovi Václavovi Skuhrovskému ze Skuhrova prodal. 5) Od toho přešel statek na Oldřicha Skuhrovského ze Skuhrova, který r. 1574 v pátek po sv. Jiří Votickým privilegie potvrdil, ale téhož dne Votice panu Janovi ze Šternberka na Konopišti za 1700 kop grošů pražských prodal. Jan ze Šternberka zemřel již r. 1576, zanechav vdovu Anežku, rozenou Beřkovskou
ze Šebířova, která po něm Votice držela a je panu Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka po stoupila.
Štěpán Jiří ze Šternberka r. 1588 v den sv. Havla potvrdil obci Votické předešlá od Buriana Votického z Votic a od Krištofa a Oldřicha Skuhrovského ze Skuhrova udělená práva a výsady; za to se Votičtí uvolili, ozimní žito a pšenici při dvoře Votickém sežíti a v mandele složiti, pakli obdrží za to od vrchnosti jídlo a pití; roku 1597 vyžádal pro ně od císaře Rudolfa II. povolení, vybírati mýta, začež ale oni cesty spravovati a v dobrém stavu udržovati povinni byli. Koku 1599 potvrdil císař Rudolf II. majestát krále Vladislava II. z r. 1488 ohledně držení týdních trhů (každý úterek) ve Voticích. Štěpán Jiří ze Šternberka na Voticích měl úmysl, založiti v okolí panství rozsáhlejšího objemu; proto koupil (roku 1599) statky Smilkov a Chotětice, po smrti své první manželky Alžběty z Talmberka pojal druhou Veroniku z Veitmile, od níž roku 1600 Postoloprty získal, načež odprodav statky v zdejší krajině, do Postoloprt se odstěhoval. Votice koupila r. 1600 paní Johanka Hřanová ze Sulevic na Vidími. Statek obsahoval : městečko Votice se sídlem, vesnice Mladoušov, Kochnov, Mysletice, Hory, Zdebor, Hostišov, Jestřebice a díly v Nazicích a Střelitově, ves Lisou, Čeňovice, Kaliště, Budenín, Jelenec se dvorem poplužným, dvůr poplužný Javorský, Hostišovský s podacím kostelním ve Voticích. 1)
Již roku 1604 koupila Votice paní Eva Radimská ze Slavkova, manželka rytíře Kašpara Kaplíře ze Sulevic, od předešlé Johanky ze Sulevic, již provdané za Oldřicha Desideria Pruskovského z Pruskova. Oba manželé potvrdili roku 1605 ve čtvrtek po třech králích všecka privilegie a výsady města Votic. Paní Eva vyhotovila roku 1616 ve středu po sv. Mikuláši poslední vůli, v níž mimo jiné praví: „Já Eva Kaplířova ze Slavkova na Neustupově, Milčíně a Voticích .. všecken statek odkazuji a poroučím urozenému a statečnému rytíři Kašparovi Kaplíři ze Sulevic, J. M. C. radě a purkrabímu kraje Hradeckého, panu manželu mému nejmilejšímu,
1) Tamže: Kvat. 129. P. 2.
str. 8
tím spůsobem, aby on až do své smrti v plném mocném užívání toho statku mohl zůstati; a poněvadž na témž statku mém 15.000 kop miš. svých vlastních pojištěno má, protož o těch bude moci říditi a kšaftovati a je odkázati, komu bude chtíti. Po jeho pak smrti tomu chci, aby týž statek můj vlastní po mně pozůstalý na vnuky mé Kašpara, Zdenka a Oldřicha, bratry vlastní Kaplíře, syny pozůstalé po Albrechtovi Kaplíři ze Sulevic († 6. srpna 1616), synu mém nejmilejším, připadl plným právem. Nad kterýmžto statkem mým po smrti téhož pana manžela ustanovuji za mocné otcovské poručnice paní Magdalenu Kaplířovu z Údrčí, vdovu po témž mém synu pozůstalou, a pannu Alžbětu Kyšperskou z Vřesovic .. o to jich žádajíc, aby týž statek k dobrému týchž sirotků držely a až do let jednoho z nich dvaceti jej jim užitečně řídily a spravovaly .. je pak vnuky mé k známosti pána Boha a vůle jeho svaté, k náboženství evangelickému podobojí, jakéhož já i můj nejm. pán jsme, též k jiným ctným a šlechetným mravům vedly .. a vyučovati daly, a jim preceptora téhož náboženství zjednaly .. Ke kostelu založení p. Václava v městě Voticích kolatury mé .. odkazuji 600 kop miš. pro zvelebení cti a chvály boží a téhož chrámu božího, z čehož polovice úroků p. faráři posluhujícímu v témž chrámu božím pro lepší jeho vychování vydávati, a druhá polovice na opravu téhož kostela obrátiti se má." 1) Farářem byl tohoto roku Václav Hlučínský. Eva Kaplířova ze Slavkova zemřela 27. března 1618 jakožto poslední ratolesť kmene Radimských ze Slavkova, tělo její pohřbeno v kostele Neustupovském. Brzy po její smrti odprodal manžel její, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, ohledem oněch 15.000 kop. miš., na statcích těch pojištěných, statek Votický (bez Neustupova a Milčina) rytíři Pavlovi Osterskému Kaplíři ze Sulevic J. M. C. truksasu.
Během 16. století až po tuto dobu země česká, požívajíc míru a pokoje, překrásně kvetla, stavové všickni provozujíce obchody, řemesla i živnosti své bez překážky v takové hojnosti a zámožnosti žili, jako toho času málo kde v Evropě; i město Votice zakusilo ovoce toho blaha,
1) Tamže: Kvat. 139. E. 26.
str. 9
žiloť v něm toho času 70 zámožných usedlých měšťanů, řemesla, hospodářství a obchody utěšeně květly. Město, totiž purkmistr a konšelé, koupili si r. 1541 dvůr v Chlistově za 100 kop. gr. miš. Avšak brzy na to vzal tento blahobyt města i země za své na dlouhé budoucí věky.
Příčinou toho úpadku bylo nešťastné povstání protestanských stavů proti svému králi r. 1618 a následující na to záhubná třicetiletá válka. Hned na začátku jejím bylo město Votice nešťastno, nebo r. 1619 hrabě Mansfeld, vojvůdce stavovský, dostav se se svou armádou k Voticům, v tom městě i s jinými důstojníky zarazil sobě nocleh. Tu potkalo jej veliké neštěstí; neb jeden tumlíř koní, Lotringer, neopatřiv světla, při němž tu noc s jedním Francouzem pil, zapálil v marštali, takže oheň vyšed z ní okolo jedenácté hodiny na noc v krátké chvíli, nežli lidé k hašení se sešli, celý ložument hraběcí zachvátil, že on sotva z pokoje utekl, zanechav tam všech věcí, kteréž i s plnou truhlou peněz uhořely, tak že ta škoda se šacovala na mnoho tisíc zlatých. Jiných pak domů popelem položených pokládali cenu na 8000 tolarů. 1) Oba naši Kaplířové přidali se 1618 k straně stavů odbojných; Kašpar sloužil horlivě novému králi Fridrichovi, přijav na sebe úřad nejvyššího písaře zemského; Pavel Kaplíř byl při vyhazování z okna pana Jaroslava z Martinic dne 23. května sám pátý osobně činným; na to ustanoven ve vojště stavovském nejvyšším nad 1600 pěchoty.
Bitvou bělohorskou (8. list. 1620) rozhodnut jest boj ve prospěch císařův, načež přikročeno ku potrestání odbůjců. V únoru 1621 jat byl Kašpar Kaplíř ve svém domě v Praze; i k zajetí Pavla Kaplíře vysláno na rozkaz místodržitele knížete z Lichtenšteina vojsko do Votic, které zámek obklíčilo. Pavel ale tajnou podzemní chodbou ze zámku se vzdálil a přes hranice uprchl, načež v kontumací cti, statku a hrdla odsouzen byl. Kašpar Kaplíř byl k smrti odsouzen, kterouž dne 21. června 1621 na náměstí Starého města Pražského, stařec již osmdesátiletý, čtvrtý v řadě, podstoupil, byv mečem odpraven. Hlava jeho z mostské věže vystrčena jest; trup přivezen
1) Skála ze Zhoře: Kronika česká III. 344.
str. 10
k pochování do Neustupova. Pavel Kaplíř, přijav službu ve vojstě nepřátelském, nalézal se v armádě kurfiršta Saského, s kterouž tento v listopadu roku 1631 do Prahy vpadl, i byl přítomen tomu, když hlava jeho přítele Kašpara Kaplíře spolu s hlavami jiných odbojníkův od emigrantů s věže mostecké jest sňata a v kostele P. Marie před Týnem pohřbena. Ale již příštího roku v květnu byl přinucen, se svými druhy opustiti vlasť českou navždy.
Konfiskované Kaplířovi panství Votické koupil roku 1622 od k. fisku Sezima z Vrtby na Janovicích za 16.000 kop míšeňských.1) Sezima z Vrtby koupili Beztahov, Kosovou Horu, Vojkov, držel Janovice a Červený Hrádek, stal se roku 1624 hrabětem a ustanovil nad těmito statky rytíře Bohuslava Kořenského z Terešova hejtmanem čili regentem, jemuž dvůr Dobrohošť postoupil a jemuž úplné plnomocenství na svých panstvích dal, jelikož toho času nepokojného sám na Voticích nesídlel.
Město Votice, jakož i celé okolí, bylo dle svědectví knihy klášterní toho času prý celé pikartstvím a husitstvím nakvašeno, a nebylo zde, vyjma jednoho lazebníka (nyní číslo 116.), žádného katolíka pro blízkosť města Tábora, tolikera kacířství matky.
První péčí hraběte bylo, aby poddaní v lůno církve katolické uvedeni, spolu ale v tužší poddanosť čili člověčenství uvrženi byli. Hned po novém roce 1623 byl nucen zdejší pikartský farář (bratrský kazatel), jménem Adam Felix Hrobský, s manželkou i s dítkami opustiti faru, město i zemi, na jeho místo usazen jistý vlašský mnich na krátký jen čas, po něm zůstala fara uprázdněná. Roku 1624 dne 10. dubna oznámeno bylo na rádním domě shromážděné obci nařízení císařské, „aby všickni v městě přebývající nekatolíci k samospasitedlné římské víře přistoupili a v bludu zatvrzelí v městě trpěni nebyli, nýbrž aby takovým živnosti a statky zabaveny a oni z města vyhnáni byli." Pro větší důraz toho rozkazu dostalo město jeden jízdný pluk pod plukovníkem Valdšteinem posádkou, jejž muselo vydržovati a
1) Riegger: Statistik, Th. IX. O Sezimovi z Vrtby a jeho rodu. Viz popis Janovic.
str. 11
mu kontribuci zaplatiti. Následkem toho opustilo jedenácte rodin město Votice; mezi těmi byl Vít Pasecký, vážený měšťan a držitel domu (nyní čísla 2.), který od roku 1613 až do 1623 úřad purkmistrovský zastával, u nového pána pro svou přímou povahu však v nemilosť upadl, při příchodu vojska Valdšteinova jedné noci 1625 i s rodinou z města ujel, zanechav celé své znamenité jmění hraběti Sezimovi, který domu se ujal, z polí obilí sklidil a grunt roku 1627 Janovi Rosickému, roku 1631 dne 3. září Bohuslavovi Kořenskému z Terešova na Dobrohošti v ceně 340 kop miš. zápisem postoupil. Odtud nazývána ulice z náměstí k domu vedoucí (nyní, poštovní) ulicí Kořenskou. 1) Žádaje obdržeti mužského potomka, — praví kniha klášterní — učinil hrabě Sezima slib, že založí ve Voticích klášter řádu františkánského, aby na přímluvu sv. Františka ve své žádosti vyslyšen byl.
Obdržev k tomu povolení papežské i císařské, počal r. 1627 stavbu, kterou po dvou letech dokonal; načež (roku 1629) do kláštera mnichy řádu sv. Františka uvedl. Kostel klášterní byl 20. srpna 1631 tehdejším arcibiskupem Pražským s velkou slávou posvěcen. Řeholníci snažili se neunavenou prací, missiemi, kázáním a katechizováním, aby všecky osady v okolí ku katolické staré víře přivedeny a v ní utvrzeny byly. Město i klášter zakusily v těchto časech vojenských velikých protivenství a pronásledování za guardiána P. Jeronýma Žateckého, tak že častěji nuceni byli klášter Votický opustiti a vystěhovati se do jiných klášterů v Rakousích, Uhřích a Polsku; nesnáze ty nezabraňovaly bratřím přispívati slovem božím těm, jež byli jednou získali Bohu. O nehodách po bitvě u „Jankova" vypravuje zdejší klášterní kniha takto: „Roku 1645 v pondělí první postní stala se ona smutná porážka vojska císařského u tvrze Jankovské pod generálem Götzem, který poražen byl od Švédů. Hlavní oddělení nepřátelského vojska, vítězstím nadutého, přišlo do Votic, místa to půl míle toliko od bojiště vzdáleného. Občané Votičtí všickni opustivše strachem svá obydlí, křesťané i židé, hledali útočiště a ochranu v klášteře, kdežto se umístili ženy v kostele, muži po chodbách klá-
1) Pamětní kniha fary Votické.
str. 12
šterních, což po tři dny trvalo. Vojáci vpadše do kláštera, zabili v hostinské celli nějakého rytíře jménem Záviše. V největším nebezpečí ale smiloval se Bůh a poslal samého generála Torstensona, který, obměkčen úpěnlivými prosbami klášterních bratří, sám konvent pod ochranu vzal a jemu salvu guardu dal. Až do obchodu vojska jsme tedy požívali jakéhos takéhos pokoje, ačkoliv jsme mnohé rouhání od tohoto lidu kacířského slyšeti museli. Ejhle, pravili, Marii jste vzývali, a co vám to prospělo ? 1) Když se ale vojsko po třech dnech vzdálilo (dne 10. března), skryli se někteří houfové v blízkém lese, očekávajíce času příhodného k hanebnému předsevzetí. Večer, když se totiž klekání zvonilo, jakoby na to znamení čekajíce, celá tlupa z lesa se vyřítila a do kláštera vpadla. Někteří ohledávali svaté zůstatky, na velkém oltáři vystavené, slídíce po drahocenných věcech a pokladech, v čemž když se oklamáni viděli, těchto duchovních pokladů nic sobě nevážili. Jiní s vytasenými meči na řeholníky se vrhli, a guardiána P. Jeronýma Žateckého z večeřadla mocí vytáhli a z kláštera vyvedli; pak jej trýzníce a kladouce jemu meče a ručnice na hlavu a na srdce, nutili jej, aby jim peníze a poklady klášterní vydal. Guardián, nemaje, čím by lakotu jejich nasytil, vykládal jim svou chudobu, tím však ještě více je popouzel. Pročež vida jistou smrť vhrnul se nábožný muž před obrazem ukřižovaného na kolena a očekával před klášterem, s sepjatýma rukama se modle, ortel a okamžení smrti. A však nelíbilo se Bohu, oblažiti muže toho korunou mučednickou; neboť vzýváním jmen „Ježíš Maria", které často opakoval, jakoby bleskem poražena zuřící tlupa na jednou na útěk se dala, nechajíc guardiána i jeho bratry bez úrazu aspoň co do života, neboť co se v klášteře k jídlu a pití nalezlo, ovšem pobráno bylo".
„Sotva ale že přešlo toto veliké pronásledování" — pokračuje klášterní kronika dále — „již opět jiné hrozilo tomuto místu. Roku totiž 1648 dne 17. srpna přiblížil se k Voticům švédský generál Wittenberk se svým vojskem. V jakém strachu se tu všecko nalézalo, snadno
1) Maria! bylo totiž heslo bojujícího u Jankova vojska císařského — Jezus! vojska švédského.
str. 13
lze pomysliti. Avšak brzy se zaradovali všickni, slyšíce od přicházejícího generála, že vojsko od něho vedené nic nepřátelského tomu místu neučiní, ale pokojně proti královskému městu Táboru dále potáhne. Sám generál se svými pobočníky vešel klidně do kláštera a byl od představeného s největší vlídností přijat a všemožně častován i obsluhován, tak že maje zalíbení v tomto vlídném pohostinství, ztrávil netoliko ostatek dne, ale i celou noc v tichém klášteře, načež sice klášter zůstal beze škody, až na stravu, která ovšem od vojska spotřebována byla, což se ale o městě říci nedá."
Když konečné umlkl hlomoz vojenský, možno bylo bratřím našim, věnovati se opět zcela započatým pracím a cvičením křesťanským; pročež také skutečné rozprostřeli nyní prapory míru, dychtiví jsouce to, co s horlivostí právě apoštolskou započato, tolikerými vojenskými a kacířskými neřesťmi ale překaženo bylo, ku potěšení a prospěchu víry a církve římsko-katolické opět napraviti. 1)
Hrabě Sezima z Vrtby nedočkal se ukončení války třicetileté, zemřelť v Praze dne 6. března 1648, jako nejvyšší komoří království českého, a byl den na to v rodinné kryptě kláštera, votického pochován.2) Fer-
1) Nucleus Minoriticus. Cap, XXIV. pag. 215 et sequ. 2) Známé Theatrum Europeum sděluje v VI. dílu str. 479 následující k hraběti Sezimovi z Vrtby se vztahující povídku: Když císař Ferdinand III. dne 8. března 1648 na cestě z Prahy do Lince ve Voticích se stavěl, stala se následující příhoda, kteráž dopisem z Jindřichova Hradce od 28. června následujícími slovy se vypravuje: Když Jeho c9s. Veličenství ve Voticích k obědu se zastavil, tázal se zdejšího hejtmana, proč okna v pokoji, v němž J. Veličenstvo obědval, jsou tak potlučena? Hejtman odpověděl, pán jeho že je v noci vytloukl, tak že sám jest po cel0m těle modrý, což i dokázal; vypravoval i jiné hrozné věci více Jeho C. Veličenství, jaké prý pán jejich rejdy tropí. Když ale tomu J. C. Vel. věřiti nechtěl, odvolával se na guardiána zdejšího kláštera, v kterémž týž pán jest pochován. Pro toho poslal ihned J. C. Vel. a tázal se jej, jestli tomu tak, co hejtman vypravuje; čemuž guardián netoliko přisvědčil, ale k tomu ještě přidal: Vaše Cís. Veličenství dnes v noci přišel ke mně a probudil mne takovým štilcem do nosu, že mi hned krev tekla, a pravil mi: „Vyřiď mé manželce, aby nedávala už za mne žádné mše čísti, neb jest to marné; jesuité praví sice, že jsem v očistci, avšak není tomu tak, nýbrž já jsem se zrovna do pekla dostal, a nyní nespomáhá žádné čtení mší, neboť nejsem v očistci." — Tuto správu dal cís. nejvyšší Renz, který J. Cís. Vel. s 500 koňmi do Lince provázel a s tím lidem na zpáteční cestě do Jindřichova Hradce přijel. I tázal se také hrabě z Buchheimu řečeného nejvyššího Renze, má-li tomu věřiti, který tomu vysoce dosvědčoval, aby tomu věřil, neboť že to sám z úst hejtmanových a guardiánových slyšel. V pravdě to věc hrozná, jestli tomu tak, a mají si z toho mnozí ve svých úřadech příklad vzíti a dle toho se říditi.
str. 14
dinand Fr., hrabě z Vrtby, syn Sezimův, obdržel při bratrském dělení (dne 21. dubna, 1657) panství voticko-janovické za podíl, jež nastoupil v jedenadvacátém roku věku svého; roku 1672 přikoupil k němu Olbramovice s příslušenstvím. Byla to doba úplného jak mravného, tak hmotného úpadku celého panství. V městě i vesnicích stály domy a statky opuštěné a pusté, pole, luka ležela ladem, zarůstala lesem, k vzdělání jich nebylo dobytka, a mezi lidem panoval největší nedostatek a bída, následkem toho povstal r. 1680 veliký hlad a mor mezi lidem.
Také kostely a osady byly vlastních duchovních správců (od r. 1623) zbaveny, jelikož se ani katolického duchovenstva, ani obživy pro něho nedostávalo. Pověra a nevzdělanosť lidu velmi se rozmohly, rvačky a surovosti všeho druhu se zmáhaly přes přísné tresty. Tak byl 2. května 1676 jistý Jakub Lesák na šibenici na Polském vrchu oběšen, v noci na to vylezl Jan Mráz, myslivec Skrýšovský, poddaný pana Hruškovského na Skrýšově, a čtyři jiní na šibenici, uřízli oběšenému kus oprátky od krku a rukou a kus košile k rozličným čarám, vylámali mu z úst zuby, které myslivec ke kouzlům při střelbě užiti chtěl. Tento byl ale lapen a k smrti odsouzen. Apellací zmírnila trest a odsoudila jej na dvě léta do vězení, v němž v noci v kládě, ve dne v poutech ukován býti měl.
Nicméně se za více než padesátiletého panování hraběte Ferdinanda F. z Vrtby na Voticku mnoho k lepšímu změnilo. Roku 1669 farářoval ve Voticích Pater Gaudenc (Radím) Sádlo rytíř z Vražného, který byl
str. 15
spolu farářem Neustupovským a také osady a kostely Martinický, Janovický, (od r. 1672) Olbramovický spravoval. Po něm byl farářem P. Hynek Grün, a od roku 1679 rytíř Jan Jetřich Šlechta ze Všehrd († 2. července 1711). Asi r. 1680 zaskvěla se na vrchu Větrově nedaleko Votic kaple sv. Vojtěcha, od jmenovaného hraběte založená, k níž se z města i okolí průvody konati počaly. Roku 1685 zřízen byl proti klášteru od jeho sestry, Marie Fr., provdané hraběnky z Heissenšteina, Boží hrob dle vzoru Jeruzalémského. Poněvadž lidnatosti ponenáhle přibývalo, daroval hr. Ferdinand z Vrtby 12. května 1680 svou louku „Trávník" k rozšíření města Votic a nazval novou osadu po svém nejstarším synovi „Karlíčkov". Roku 1707 26. února vykázal plužinu pod Karlíčkovem k témuž účelu a pojmenoval tuto obec po sobě „Ferdinandov". Proto se chlubil hrabě Ferdinand v jednom listu k Votickým, že před ním byly Votice jen jako vesvice, on ale že město zvelebil. Roku 1711 — 5. července císařovna Eleonora Magdalena Terezie povolila na žádosť Ferdinanda z Vrtby výroční trh ve Voticích na den sv. Františka Seraf. trvající po celých osm dní pro zpomožení občanům Votickým ohněm zubožnělým. Roku 1693 23. srpna totiž vypukl v městě oheň v domě Petra Rajleta (nyní číslo 11.) a ztrávil šestnáct domů i s městskou radnicí, která se právě dostavovala.
Hrabě Ferdinand Fr. z Vrtby učiniv fundací k farnímu kostelu Votickému a odkázav své statky synovi Arnoštovi Fr. hraběti z Vrtby, zemřel 20. března 1712 a pochován v rodinné hrobce v klášterním kostele. Roku 1714 spolčen jest kraj Vltavský, do jehož objemu panství Votické náleželo, s Podbrdskem v kraj Berounský. Dne 9. září 1731 vypukl oheň ve 2 hodiny s půlnoci vedle fary (č. 58.), vyhořela fara, kostel a 65 domů, zvony na věži se rozlily, jakož i kalich stříbrný kostela Olbramovického zde uschovaný. Zvony byly roku 1733 přelitý; stalo se za faráře Jana Justa, který nastoupil po Šlechtovi a v listopadu 1738 zemřel.
Roku 1740 na začátku června přišel do Votic známý P. Antonín Koniáš v čele jesuitské misse, dal obnoviti tři kříže, r. 1625 u radního domu postavené, a měl odtud kázaní k lidu na náměstí valně shromážděnému s nama-
str. 16
haním a horlivostí takovou, že jej někdy omdleného vynesli z kazatelny. Neumělť prý nikdo za jeho doby působiti tak na obrazivosť mysli třídy nižšího obyvatelstva jako on, hřímaje hlavně horoucím peklem nad srdcem hříšníkův, uměl malovati muky pekelníků tak živými barvami, že mnozí potřeštěni vycházeli z kázaní jeho, hlavně pak ženské hlasitým a usedavým pláčem svou zkroušenost a pokání své zjevovaly.
Zavazoval také lid při kázaní pod trestem věčným hříchu smrtelného, aby mu dodával knihy všecky, které v klášteře, v zámku, na faře i po domech sám vyhledával a kacířstvím podezřelé ničil; několik jich upálil u spravedlnosti; také jednu na pergameně krásně tištěnou biblí pořezal. Dne 31. října 1746 potkalo Votice opět velké neštěstí požárem, jenž o 8 hodin na večer v zámecké kuchyni vypukl, při prudkém větru hlavní čásť hraběcího zámku s nářadím pohltil, celou téměř ulici Táborskou i Kořenskou (poštovní), pak všecky čtyry strany na náměstí i s radním domem zničil; vyhořelo 38 křesťanských, 7 židovských domů, tak že se škoda na 40.234 zl. páčila.
Dne 11. dubna 1750 zemřel hrabě Arnošt Fr. z Vrtby, jeho syn a dědic stejného jména dne 26. května 1791; po něm následoval syn Adam Fr. hrabě z Vrtby.
Roku 1766—1768 stavěl se klášter františkánský v nynější slušné podobě, současně i dům k zahradě klášterní přilehající (čís. 2.); tento Danielem Štorchem, vrchnosténským správcem, který jej byl od potomků rytíře Kořenského koupil. V tomto domě přenocoval císař Josef II., který dne 10. listopadu 1771 do Votic přijel, druhého dne ráno slyšel mši svatou v klášteře a po ní obdaroval chudé 50 dukáty. Řečený dům koupila roku 1775 vrchnosť, odtud sluje panským domem. — Ze zápisů pamětních ví se, že bylo roku 1788 ve Voticích 177 domův a 1274 duší, mezi nimi 1079 křesťanů, 195 židů.
Adam František hrabě z Vrtby zemřel roku 1807 co poslední úd Votické větve hrabat z Vrtby, odkázav všecky statky hraběti Františkovi Josefovi Vratislavovi z Mitrovic. Týž krátce po svém nastoupení počal se s poddanými škorpiti strany odbývání roboty, pak stran bezplatného odvádění péří pro vrchnosť. První záležitost byla brzy krajským úřadem vyrovnána; druhá věc ale
str. 17
protáhla se od roku 1811 až do 1837. Poddaní tvrdili, že péří odváděli pouze z lásky k jisté hraběnce dobrovolně, nikoliv z povinnosti. Dne 12. února 1821 zadal ale hrabě Vratislav při zemském soudu v Praze žalobu proti všem daně platícím poddaným panství Votického, kteří měli mu odváděti 4 loty prachu a 16 lotu draného péří, k čemuž i rozsudkem od 24. prosince 1825 byli odsouzeni; zadržené od roku 1811 až 1825 a neodvedené peří aby do čtrnácti dnův odvedli; který rozsudek od vrchního rychtářům v německé řeči byl přečten a několika lámanými slovy přetlumočen.
Poddaní vší silou zdráhali se uposlechnouti nařízení úředního, posly úřední zneuctili a týrali, nechtíce přijmouti doručení od vyšších úřadův, až konečně nařízením gubernia i vyšších soudů pomocí vojska toto doručení vykonáno bylo; mnoho sousedů zavřeno do žaláře, nicméně jiní shlukli se k jich osvobození, křičíce, že se bíti a zatknouti nedají a že raději od vojska se postříleti nechají. V noci 8. října 1836 zbouřili se poddaní ve všech obcích, přišli k 8. hodině do Votic se ženami a čeledí, ozbrojeni jsouce kyji a kamením, počali dvéře u žalářů dobývati kozlem a na vojsko dotírati. Zvoněno na poplach, vojsko hnalo bajonetem lid ze dvora a ze hřbitova, křik žen, dětí, nářek bodákem raněných, broukání vojska, zvonění a bouchání do žaláře — vše to tvořilo velmi smutnou hudbu. V to se mísil temný děsný hluk po ulicích a na náměstí se vlnícího rozdrážděného lidu. Nicméně vojsko, ač kamením, kyji i hanou velmi týráno, dokázalo tolik přítomnosti ducha, že zdrželo se vražedlné střelby. Dne 10. listopadu 1836 o polednách přibyly do Votic ještě tři prapory vojska, též něco jízdectva, pak sám krajský Havle, které obsadilo Votice i okolní vesnice, i prohlášeno stanné právo. V neděli dne 12. listopadu přikázáno kněžím v okolí, aby kázali o 4. božím přikázaní, zvlášť o poslušnosti poddaných k jich vrchnosti, Bohem jim ustanovené. Konečně zvítězilo právo násilím a 17. listopadu krajský odjel.
Hned 19. listopadu 1836 dostavila se komise od hrdelního soudu Pražského; následek toho byl, že z každé vesnice bylo několik do Prahy odvedeno, mnoho z nich na měsíce i na léta k žaláři odsouzeno, jiní velké ztráty
str. 18
na jmění a zdraví vzali, péří ale všickni předc odváděti a konečně roku 1851 vyvažovati museli. Hrabě František Vratislav byl velké silné postavy, měl sličnou, duchaplnou i vzdělanou paní Antonii, rozenou ze Šterndalu, která konečně smyslem se minula a až do smrti († 27. června 1851) rozumu zbavena zůstala. Hrabě zemřel 10. dubna 1849, právě když poddanosť se vybavovala a politické převraty Evropou hýbaly; byl pochován v Chotýšanech. Zůstali po nich děti: Lidmila Kateřina, provdaná (1828) za učence Sigmunda hraběte Berchtolda, František Josef a Josef František, kterýžto poslední co dozorce nad cís. kuchyní trojím bodnutím do srdce ve Vídni sám ze světa se sprovodil 9. listopadu 1869. Zadlužené statky, které měly na veřejné dražbě prodány býti, koupil roku 1872 Maxmilián svobodný pán z Ergeletu a Karel svobodný pán z Lippe.
Mezi tím pominuly vrchnostenské úřady následkem říšského zákona ze dne 7. září 1848, nastoupili úřadové císařští; robota i jiné dávky jsou vybaveny; v polovici 19. století nastal nový čilejší ruch ve všech vrstvách národu.
Farní osada Votická o sobě čítá 2683 katolíků, 612 židů, s filiálkami Martinicemi a Olbramovicemi 4142 kat., 633 židů; náleží k ní tato místa:
1. Okresní město Votice (Otice) čítá 1924 katolíků, 630 židů v 208 domech, 282 křešť. žáků. Náměstí tvoří téměř pravidelný čtverhran, jižní a severní strana měří po 40, západní 51 a východní 55 sáhů délky a plocha celého rynku 1 jítro 955 sáhů, majíc mírný svah od západu k východu. Náměstí krášlí zděný sloup, na jehož hořejším oddílu jsou obrazy sv. Floriána, sv. Vojtěcha, sv. Václava a P. Marie Karlovské; dole ve výklenku postavena socha dřevěná sv. Jana Nepomuckého. Sloup obklopen vkusně z pískovce tesaným zábradlím, po jehož rozích na sloupcích rozestaveny jsou sochy sv. Barbory, sv. Rosalie, sv. Rocha a Šebestiána, patronů proti moru. — Náměstí obklopují slušně vystavené dílem jednopatrové domy, mezi nimi městská radnice s bicími hodinami, která hostí c. k. okresní soud, berní a listovní úřad i úřad purkmistrovský; lékárna a c. k. pošta. Mimo to nalézá se v městě občanská záložna, zpěvácký spolek
str. 19
Kaplíř, učitelská jednota Budeč, ochotnické divadlo; synagoga, 4 zájezdné a 6 nálevních hostinců, 9, mlýny a j. Měšťané živí se rolnictvím, obchodem a obyčejnými řemesly, do roka odbývá se osmero výročních trhů.
a) Farní chrám sv. Václava skví se ve farní ulici na mírném návrší u prostřed starého hřbitova, zdí obehnaného; pochází svým původem z časů nepamětných, jakž z předu vykázáno, v nynější svou podobu byl teprve po ohni roku 1731 ponenáhle uveden ve slohu toho času oblíbeném, který se každé rovné čáře vyhýbal, což viděti zvlášť na divně vykrojených oknech. Vnitřek jest však prostranný, světlý, vysoký, veskrz klenutý, i činí na navštívitele milý dojem. Na velkém oltáři vystaven obraz sv. Václava od Kamaryta, po straně sochy sv. Víta a sv. Josefa. Po straně severní přistavena kaple sv. Jana Nep., dne 13. listopadu 1755 vysvěcená, s náhrobníkem faráře Jana Šlechty ze Všehrd († 2. července 1711). Jiné dva malé náhrobní kameny v presbyteriu mají rytířské znaky a tyto nápisy:
„Léta MDLXXII w pondieli po sw. Pannie Dorotie vmrzel na Woticych Krysstof Przech, syn vrozeneho wladyky pana Waclawa Skuhrowskeho ze Skuhrowa a na Woticych, a tuto gest pochowan. Pan Buh racz dussi geho milostiw byti."
„Léta MDLXXII we stržedu pržed seslanjm swateho Ducha vmrzela na nowym Ryhnowie Anna Mandelina, dcera vrozeneho wladyky pana Waclawa Skuhrowskeho ze Skuhrowa a na Woticych, a tuto gest pochowana."
Kazatelna okrášlena vkusně řezbářskou prací sochami sv. evangelistů. Křtitelnice z kamene. Varhany na kůru s osmi mutacemi a dvojnásobným pedálem opraveny roku 1871 varhaníkem Josefem Holadou. Věž, kostelní čtyřhranná, zděná, pne se v průčelí chrámu, byla po posledním požáru obcí v hořejším díle opravena a zvony opatřena; začež jí krajským výnosem 18. listopadu 1824 právo držebné a vybírání poplatků za zvonění proti vrchnosti přiřknuto bylo.
Zvony: Největší asi 13 centů těžký, s obrazy sv. Václava a staroboleslavské P. Marie má nápis:
„Laudate Dominum omnes gentes, laudate cum omnes
str. 20
populi. Anno 1733." (Chvalte Pána všickni národové, chvalte jej všickni lidé.)
Prostřední, s obrazem sv. Vojtěcha, má 2' 8" v průměru a nápis:
„A fulgure et tempestate libera nos Domine Jesu Christe. Anno 1733." (Od hromobití a bouřky uchovej nás, pane Ježíši Kriste.)
Malý s obrazem sv. Barbory má nápis.:
„Laudetur Jesus Christus in æternnm. Anno 1733". (Pochválen bud' Ježíš Kristus na věky.)
b) Fara v pořadí domů proti kostelu bývala vlastně (1460—1589) bratrským sborem, farář bydlel toho času v ulici pod školou. O starších farářích zmínili jsme se v popisu. Mezi farními knihami nalézá se „kniha památní", složená 1870—1871 příručím zdejšího c. k. okresního soudu p. Josefem Jakubičkou s pilností nevšední, uznání hodnou; ze spisu jeho vyňal a v knihu slušně vepsal P. Jan Čežík, toho času farář Votický. Zpráv rozličných z té knihy užito v přítomném popisu, čehož s vděčností připomínáme.
c) Starý zámek Votický rozprostírá se po jižní straně kostela. Bývala to budova rozsáhlá o jednom kratším a dvou dlouhých křídlech, která dne 31. října 1740 požárem v hraběcí kuchyni vypuklým i s hraběcím nábytkem z části byla zničena. Zachovalá čásť západní, florentinskými štíty ozdobená, slouží posud, za obydlí úřadníkům velkostatkářským; podlouhlé jižní křídlo sbořené až na přízemí, v němž upraveno obydlí sládkovi; v protějším severním křídle umístěn pivovár. Stará Votická tvrz pnula se jindy od toho zámku k východu; zbyly po ní části zdí.
d) Františkánský klášter skví se na poledním konci města. O jeho založení jednáno na svém místě v popisu. Starý, od hraběte Sezimy z Vrtby r. 1627 vystavený klášter byl velmi skrovný, jakož to vyobrazení jeho v klášterním večeřadle ukazuje. Tento klášter počal se roku 1766 bourati, a po dvou letech dokončena stavba nynějšího kláštera, který jest v pravidelném čtverhranu velmi slušně i důkladně vyveden, v přízemí i v poschodí klenut a obsahuje zdravé světlé místnosti a síně. Na památku zakladatele zazděna jest v přízemní chodbě
str. 21
mramorová deska se znakem Vrtbovským a tímto nápisem po krajích: „Sezyma hrabie z Wrtby na Wrchotowych Janowicých, Cžerwenem Hrádku, Woticých, Kosowé horže a Nezdassowie, hofmistr dwora Geho Milosti krále czeskeho w králowstwj czeskem — fundator“.
V klášteře žijí nyní s guardiánem čtyři kněží a čtyři bratří laikové. Po severní straně přiléhá ku klášteru skrovný chrám sv. Františka Serafínského v původní podobě, v níž roku 1631 byl vystaven a posvěcen. Velký oltář sv. Františka Ser. se znakem Talmberským zřízen byl roku 1663 panem Janem z Talmberka na Jankově. Mimo velký jsou zde čtyry malé oltáře: sv. Barbory, sv. Antonína Pad., sv. Josefa a v osmihranné kapli po levé straně přistavený oltář P. Marie Spomocnice Pasovské. O obraze na něm vystaveném šla pověsť, že někdy obyčejnou svou barvu měnívá u přítomnosti prý velikých hříšníkův.
Po pravé straně velkého oltáře vyvěšen jest veliký obraz, představující nejstaršího předka rodu Vrtbovského — blahoslaveného Hroznatu, zakladatele Praemonstratských klášterů Chotěšovského a Teplského.
Vyobrazen jest v bílém habite řeholníků praemonstratských, drže v ruce mučedlnickou palmu. Před ním skládá jelen své parohy u stromu, čímž prý mu od Boha znamení dáno, na kterém místě onen od něho obmíněný klášter stavěti má. Takové trojí jelení parohy přijal rod jeho, jakož i klášter Teplský do štítu. Pod obrazem se čte:
„Beatus Hroznata e principibus Bohemiæ sanguine familia comes de Vrtby assumto ex manibus Celestini III. summi pontificis canonici ordinis præmonstratensis habitu ecclesiam Teplensem et Chotiessowiensem parthenon in Bohemia munifice fundat, et martirii palmam cælo gloriose infert. Anno 1228". (Blahoslavený Hroznata, krví s knížat českých a rodem hrabě z Vrtby, přijav z rukou Celestína III., papeže, oděv kanovnického řádu premonstratského, kostel Tepelský a Chotěšovský klášter v Čechách bohatě nadal a mučedlnickou palmu vítězoslavně do nebes přináší. L. 1228).
Jiný nápis na levé zdi: „Zde odpočjwagj těla dwau frantisskánů býwalého klásstera Hibernáckého w Praze,
str. 22
totiž: p. Patriciusa Šlemeja, prwnjho předstaweného gmenowaného klásstera, a geho spolubratra Matauše Hora, diakona, kteřjž roku 1629 pro wjru Krystowau bljž města Benessowa korunu mučedlnjckou podstaupili.1)
V kostele nalézá se krypta hraběcího Vrtbovského rodu, do níž se všickni zemřelí mužští údové, oděni v hábit františkánský, až do roku 1780 kladli. Jako jiné šlechtické rodiny, mívala i Vrtbovská jakési znamení nastávající smrti některého úda, an prý v ten čas menší zvonec na vížce kostelní sám od sebe zazvonil. l jiní šlechtičtí rodové z okolí kladli sem své zemřelé, dochovaly se pouze dva náhrobní kameny se znaky a nápisy:
„Leta Panie 1695 dne 23. martii vsnula w Panu vrozená panj Kunegunda Anna Dohalská, rozená slečna Wratislawka z Mitrowic panj na Wodlochowicých, a na tomto mjstě blahoslaweneho z mrtwych wstánj očekawa“.
„Georgius Ferdinandus liber Baro Wratislaw de et in Mitrowicz, ætatis suæ 30 annorum obiit 18. jan. 1685. Requiescat in pace." (Jiří Ferd. svobodný pán Vratislav z Mitrovic a na Mitrovicích, věku svého 30 let zemřel 18. ledna 1685.)
e) Boží hrob k západu proti klášteru 1685 od dcery hraběte Sezimy z Vrtby, Marie Františky provdané po druhé za Jana Kristiána hraběte z Heissensteina, dle vzoru Božího hrobu v Jerusalemě vystavený. Roku 1658 vyslala totiž hraběnka P. Innocence Maryšku a P. Elevata Wienera do Jerusalema, aby odtud přinesli nákres a rozměry Božího hrobu, jejž sv. Helena roku 326 na hoře Kalvárii vystavěla nad tím místem, kde tělo Pána Ježíše sňaté s kříže odpočívalo; dle toho nákresu hrob staven. Hrob se skládá ze dvou dílů, předsíně a hrobu samého. Nad hrobem u výšce 11 stop drží 12 římských sloupů po dvou spojených otevřenou kopuli o šesti obloucích. Hrob boží vystaven jest ze žuly, měří do výšky 30 stop, vnitř má tytéž rozměry, co Jeru-
1) Jmenovaní řeholníci byli zastřeleni od mlynáře Benenešovského, akatolíka, oknem ze mlýna, když pod šírým nebem pod městem u cesty k Vlašimi vedoucí, víru katolickou lidu shromážděnému hlásali. Na místě stával kámen, který při stavění silnice odstraněn byl.
str. 23
salemský, jest 6' dlouhý, 6' široký a 8' vysoký. Nalézá se zde obraz P. Marie bolestné. Předsíň měří 10' šířky, 9' délky, 10' výšky. Na obmítce provedeno z mrtvých vstání Páně. Ohrazen jest hrob zdí se 13 obrazy křízové cesty, 14. zastavení činí boží hrob. Nad branou, vedoucí ku hřbitovu, nalézá se znak Vrtbovský a Heissensteinský na kameně s nápisem:
„Maria Francisca comitissa de Heissenstein, nata comitissa de Vrtby. 1685." (Marie Fr. hrab, s Heissensteina rozená hraběnka z Vrtby.)
Vedle božího hrobu jest hřbitov, roku 1811 obcí Votickou zřízený.
f) Škola roku 1816 důkladně nově vystavená, nyní o čtyřech třídách, z nichž jedna v starém zámku jest umístěna, navštěvovaných 389 školními dětmi; mimo israelitické školy s německým vyučovacím jazykem.
g) Kaple sv. Vojtěcha okolo roku 1680 hrabětem Ferdinandem z Vrtby vystavená, roku 1871 slušně obnovená, stkví se na temeni hory Větrov zvané, která svou výškou a pravidelnou homolovitou podobou od okolních se liší, pohlíží odtud do vzdálených krajin vlasti české. Každoročně z jara v den sv. Vojtěcha odbývá se při kapli slavnosť rázu nábožensko-národního. Z města i z okolí vstupují toho dne na horu valní zástupové poutníků, seřaděni za kostelními korouhvemi, opěvující život patrona sv. Vojtěcha písněmi, dle staré legendy složenými. Mocně dorážejí zpěvové tito na srdce účastníka i pozorovatele, zvláště když se na skončení jednotlivých slok silnými hlasy spojenými ve sboru volání o přímluvu sv. Vojtěcha po lese rozléhá. Líbezně vítá poutníky stříbrojasný hlas zvonku s vížky kapelní, ale teprv na temeni hory očekává je objev nevšední, docela spůsobilý, aby naplnil jejich srdce rozkoší nadpozemskou. V nadějném rouchu zeleném rozprostírá se před našima žasnoucíma zrakoma na všecky strany rozložená krajina, nedávno z tuhého zimního spánku probuzená, v rozmanitých tvarech lesnatými pahorky, zelenými údolími, úrodnými poli pokrytá, a uprostřed těch leží klidně mezi ovocným stromovím vlídná městečka, zámky a vesnice vůkol věžatých chrámův. A jaké upomínky budí tento pohled v srdci citlivého poutníka! V rozsáhlém objemu vidí před sebou
str. 24
ony dědiny, v nichž sv. Vojtěch símě slova božího rozséval, onen muž, jehož chválu dějepisec náš líčí následujícími nadšenými slovy: „U Vojtěcha jevily se ušlechtilé povahy ducha i srdce, které velmi zřídka v jedné osobě pospolu vídati jest. Cit jemný a něžný pojil se u něho s vůlí důraznou a pevnou; rozmyslná vážnosť držela na uzdě přirozenou čilosť jeho, tak že celou horoucností tou jen potřebná pružnosť mysli jemu zachována. Bylť sobě osvojil všecku vzdělanost a učenosť, které věk jeho poskytnouti mohl, a též přirozené výmluvnosti nenedostávalo se jemu. Ačkoliv urodil se byl bohat a krásen, ačkoli všickni velcí i malí, s kterýmiž obcoval, jej milovali a ctili: předc nebažil po lahodách a rozkoších jiných, nežli které ze ctnosti, dobročinnosti a nábožnosti plynou. Čím výše byl postaven, čím více jiní se mu kořili, tím pokorněji počínal sobě sám, i podnikal dobrovolně všeliké nelahody a svízele, aby se uchránil bujnosti a hrdosti mysli . . . Cítiv veškeru vážnosť vysokého povolání svého, počínal si v něm s opravdovostí, horlivostí a přičinlivostí zřídka vídanou, nikdy nepřevýšenou. Nepravme o něm, žeby jen byl chtěl býti pravým následovníkem Krista i apoštolův jeho: bylť jím opravdu. Proto ale také již za jeho živobytí roznášela se o něm pověsť široko daleko, že jest muž svatý". Ještě větší vážnosti nabyl Vojtěch u všech národů mučedlnickou smrtí svou, ano všeobecným úsudkem a přesvědčením za svatého vyhlášen jest. Že však netoliko součastníci, ale i pozdní potomstvo u vděčné památce chová svého duchovního dobrodince, jemuž děkuje za nejdražší poklad ve světě — svou víru, o tom svědčí u veliké míře pohled na horlivou úctu na hoře naší četně shromážděného množství, jemuž se při kázaní neskončené zásluhy sv. biskupa Vojtěcha důrazně na srdce vkládají.
2. Javor, dvůr a Čeřeniště, myslivna, obé s 29 obyv., 2 žák. U Javora stávala tvrz, sídlo to Jedné větve rytířů z Votic, která se odtud psávala „z Javora".
3. Hostišov, víska a dvůr poplužní s 100 obyv. ve 8 domech, 9 žáků.
4. Mladoušov, ¼ hod. s 134 obyv. v 17 domech, 20 ž. Stranou Nový mlýn a Pilský mlýn a hájovna Sousedská.
str. 25
5. Jestřebice, ¾ hod., víska s 91 obyv. v 8 dom.
6. Střelitov, ¾ hod. víska s 64 obyv. v 7 domech, 10 žáků.
8. Větrov, ½ hod., víska s 89 obyv. v 8 domech.
9. Vinduška, mlýn s 11 obyv.
10. Lisá a Ohrada, víska s 58. obyv. v 7 domech, 11 žáků. Na místě samoty Ohrady stávala někdy ves Čeňovice.
11. Beztahov (za stara také Beztuhov), ves ½ hod. západně s 150 obyv. v 13 domech, 25 žáků, při dvoře jsou zříceniny staré tvrze, která bývala původně sídlem vládyk z Beztahova. Vládyka Hroch z Beztahova, který se k roku 1372 připomíná, byl muž v právech zemských zběhlý, tak že jemu sám pan Oldřich z Rožmberka vedení svých pří svěřoval; roku 1382 dne 27. srpna koupil od Jana z Beztuhova dědictví jeho v Beztuhově, čásť v Jestřebicích, čásť v Durdicích, čásť v Březci s poli, lukami i nábytkem. Rytíř Ctibor z Beztuhova byl muž v bojích proslulý; r. 1448 pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy; r. 1454 bojoval v Rakousích; obdržel od krále v zápisu ves kláštera Ostrovského Novou Libeň, kterou roku 1475 Janovi Benedovi z Nečtin na Dolních Břežanech postoupil. Za panování krále Vladislava II. usadil se na Beztahově rod pánů z Řičan; na začátku 16. století drželi Beztahov i Křenovice Hynek, Jan a Leva, bratří Beztahovští z Řičan, nejprve nedílně, později rozdělili se tak, že Hynek dostal Beztahov († před r. 1523), Jan Křenovice; Leva, mající za manželku Markétu z Votic, zemřel před r. 1540. Žádný z bratří nezanechal mužských potomků, tak že Beztahov na strýce Kosohorské přišel; a sice na Jana staršího z Řičan, který prodav Kosovou Horu, koupil r. 1538 Vrchotovy Janovice. Z jeho synů držel Sigmund z Řičan Křešice, Vlachyně zdědil Vrchotovy Janovice, třetí bratr Mikuláš z Řičan nabyl po strýcích Beztahovských tohoto statku; byl drahný čas hejtmanem kraje Vltavského, zemřel roku 1591 a byl v kostele Janovickém pochován, jakž to náhrobník jeho i manželky Uršuly z Malovic († 1611) vykazuje. Zůstali synové dva, z nichž seděl Jan na Zásadce a Vilém Lev na Beztahově; dcera Eva se provdala za Petra z Řičan na Jemništi. Tito bratří dědili
str. 26
po strýci Vlachyni, z nápadu toho prodali Braštice (1605) Janovi z Vrtby na Červeném Hrádku a Janovicích. Vilém Lev z Říčan na Beztahově zúčastnil se vzpoury stavovské, roku 1618 vypuklé, začež mu statek Beztahov byl odňat. S manželkou Salomenou z Žakavy měl syna Karla Adama Leva, který později Odlochovice a Louňovice získal, které statky před smrtí († 1672) arcibiskupství Pražskému odkázal. Statek Beztahovský prodán od kr. fisku r. 1623 Sezimovi z Vrtby na Vrchotových Janovicích, načež s tímto v jedno panství spojen byl.
Tvrz Beztahovská nejsouc od toho času obydlená, klesala ponenáhlu v rozvaliny. Potud stojí dobrá polovice hlavních zdí na jižní straně pod panským dvorem. Jak viděti, tvořila tvrz podlouhlý čtverhran, příkopem obehnaný, který se potud, na 12' hloubí zachoval. Pode dvorem nalézá se nádraží Beztahovské dráhy Františka Josefa, k němuž z města nově upravená pohodlná silnice vede.
