Není pochybnosti, že byli zakladateli tvrze, místa i chrámu Jankova páni z Vlašimi, u jejichž rodu křestní jméno Jan oblíbeno bývalo. Kostel jeví se roku 1350 mezí farními v obvodu dekanátu Stěpanovského. Roku 1384 dal pouze 6 grošů poloročního desátku královského.
str. 76
Řečeným pánům z Vlašimi, odjinud z Jankova, příslušelo i právo podací zdejšího kostela: roku 1362 — 29. listopadu farář zdejší Matiáš vyměnil faru s Ledenickým knězem Mikulášem povolením rytíře Matěje z Jankova, Petra i Linharda, bratří jeho, a paní Libuše, matky řečených bratří, úvodem byl farář Ratmiřický. Matěj z Jankova jest, jak se podobá, praotcem větve Jankovských z Vlašimi. Po smrti Mikuláše potvrzen byl 27. května 1390 ke kostelu Jankovskému farářem bratr Diviš, profes kláštera Želivského, navržený panem Janem z Jankova a z Vlašimi, řečeného kostela patronem. 1)
Jan Jankovský z Vlašimi prodal Jankov s podacím kostelním roku 1433 pánu Vilémovi z Talmberka a obdržev roku 1435 od strýce Jana Kuny z Kunštátu a na klášteře Sázavském zboží Jevišovské na Moravě se usadil, kdežto větev Jankovských z Vlašimi až do konce minulého století kvetla v stavu hraběcím.
Rod pánů z Talmberka vládl potom téměř po troje století na Jankově. Vilém z Talmberka na Jankově stál v rozbrojích husitských po boku císaře Sigmunda, jsa (1433) sněmu svatomartinskému v Praze přítomen, snažil se s jinými pány tyto rozbroje k žádoucímu ukončení přivésti. Roku 1456 přisouzeno Mikulášovi a Vilémovi bratřím z Talmberka a z Jankova co nápad po paní Marušce, vdově někdy p. Buška z Žirotína, všeliké právo její na Pnětlucích. Jan Jankovský z Talmberka seděním na Jankově byl vůdcem vojska pěšího za krále Vladislava II. Roku 1546 rozdělili se Jan starší Jankovský z Talmberka a bratrovci jeho Jan mladší a Linhart, bratří Jankovští z Talmberka, statky svými: Jan starší dostal Jankov, Janovi mladšímu a Linhartovi připadla tvrz pustá Kříženec s příslušenstvím. Vilém Jankovský z Talmberku, syn a dědic po Janovi, byl králů Ferdinanda I. a Maxmiliána rada, roku 1566 provázel tohoto ve skvostném komonstvu do Augsburku k sněmu, od něho poprvé drženému, zemřel okolo roku 1586. Byl ženat nejprve (1550) s Kristinou z Gersdorfu, potom (1561) s Annou z Řičan. Mimo několik dcer zůstavil
1) Lib. Conf. I. 188. V. 11.
str. 77
syny Jiřího, Viléma a Jana. Vilém koupil statek Risenburský, zemřel bezdětek; Jan usadil se roku 1601 na Smilkově; Jiří zdědil po otci Jankov, roku 1598 přikoupil Postupice; manželka jeho Eliška z Lobkovic získala (1578) Nemyšl 1) a (1586) Petrovice; druhá manželka, Markéta, rozená Trčkovna z Lípy, koupila (1611) Hrazené Rataje. Jiří z Talmberka na Jankově jsa již roku 1598 J. M. Císařské radou a soudcem zemským, stal se 1613 nejvyšším sudím a 1618 nejvyšším komorníkem zemským, roku 1618 vyjádřil se, že proti císaři ani raditi ani býti nechce, proto toho úřadu po vypuknutí odboje stavovského pozbyl. Zemřel roku 1623. S první manželkou zplodil Jiří několikero dcer a synů, z kterýchžto poslednějších Fridrich a Jan let dospělých došli, jimž statky kšaftem, roku 1618 v pátek po sv. Dorotě vyhotoveným, odkázal. 2) Fridrich zdědil Nemyšl, získal od královského fisku Vlašim. Jan (za živobytí strýce Jana Smilkovského „mladší", pak „starší" a posléze „nejstarší") z Talmberka, držel Jankov, Postupice, Bedřichovice, Skrýšov a později i Vlčkovice, byl J. M. Císařské královských soudů dvorského i komorního radou, byl svědkem bitvy u Jankova (6. března 1645); zemřel ku konci roku 1663 svoboden, odkázav statky (16. listopadu 1663) bratrovci Františkovi Vilémovi z Talmberka na Vlašimi, 3) po jehož brzské smrti († 1665) synům připadly, kteří se téhož roku (1665) o dědictví dělili: Jan František Krištof obdržel Vlašim, Rudolf Jankov s Postupicemi, k čemuž i ves Ratmiřice od panství Vlašimského byla přidána. Postupice postoupil roku 1693 bratrovi Janovi. Rudolf Fr. Ferdinand z Talmberka na Jankové měl s první manželkou Marií Annou, rozenou hraběnkou Paarkou († v Jankově dne 2. července 1693) tři syny, které všecky přečkal, totiž: Josefa Františka Felixe (zemřel co pán na Jankově, jejž mu otec postoupil v Oblajovicích dne 5. února 1648 v 29. roce věku svého), Jana Jakuba Františka, (zemřel co kanovník biskupského kostela Vratislavského
1) Dsky zemské: Kvat. 166. E. 2. 2) Tamže: Kvat, 139. D. 26. 3) Tamže: Kvat. olivový II. Q. 17.
str. 78
a přednosta královské kaply v Praze 22. listopadu 1701 v 24. roce stáří svého), a Viléma Fr., který zemřel co pán na Březině v Ratajích svoboden dne 4. května 1705 stár 23 let. Po smrti synů svých prodal Rudolf z Talmberka panství Jankovské, jež po tři století rodu jeho náleželo, roku 1702 2. října Janovi, svobodnému pánu Kořenskému z Terešova, a sice: zámek Jankovský, městečko, vsi Otradovice s dvorem, Lhotu, Pičín, Lažany, Čest9n, Bedřichovice, Pecinov, Skrýšov, dvůr Cirkvice, Ratmiřice, Ondřejovec, pustou ves Vlastišov, z kterých obou se utvořil dvůr, proti tomu dvůr Pičínský byl zrušen, farní kostel Jankovský a filiální Ratmiřický s kolaturami, jak dle kšaftu Jana nejstaršího z Talmberka (16. listopadu 1663) jemu připadl. 1) Kořenský, byv majestátem od 5. října 1705 v stav hraběcí povýšen, vystavěl v Ratmiřicích nový zámek a odstěhoval se tam, načež vrchnosť Jankovská stále v Ratmiřicích sídlela. Tvrz Jankovská zanedbávána, až roku 1785 sbořena byla.
1. Jankov, městys 1 hod. severovýchodně od Votic, na soujmenném potoku u paty vrchu Chrastišova; 654 kat., 28 žid., 125 žáků v 68 domech, na mírném návrší rozložených. Náměstí tvoří čtverhran o pravidelných uhlech, a na něm se skví po straně západní
a) farní chrám sv. Jana Křtitele: velebný svým starožitným původem (asi z počátku 13. století); stavba jednoduchá, podlouhlá, k východu zaokrouhlená podobá se lodi; forma ta prý bývala pravidlem hned v prvním věku křesťanském, co symbol osvobozující archy Noemovy i lodi Petrovy. Okna, v novějším čase rozšířená, opatřují vnitřek hojným světlem. Strop jest dřevěný, tabulkovaný. Uprostřed visí dobře řezaná dvojí socha P. Marie Růžencové ve velkém růženci s tímto nápisem: „Ke cti a chwale bo6j, též Neyswieteyssy geho Matky neycžistssý Panny Marye, Králowny Nebeské, tento obraz dal vdielati Jan starssy z Talmberka, ten cžas pán na Jankowie. 1655."
Uprostřed chrámu nalézá se podzemní krypta Talmberská.
1) Tamže: Kvat. 408. A. 1. Rudolf z Talmberka zemřel dne 12. května 1705 v Praze, maje stáří svého 60 let, a pochován jest u Karmelitánův.
str. 79
Na hlavním oltáři vystavena je socha sv. Anny, na jejížto den se v chrámě slavné služby boží konají. Chrám ozdoben více sochami svatých, mimo jiné i sochou sv. Václava, o níž Václav Hataš, děkan Chrudimský, ve své r. 1672 tiskem vydané latinské knize, Jiskra evangelická, na den sv. Václava následující píše: „Několik dní před bitvou u Jankova stalo se, že dřevěné soše sv. Václava, v kostele Jankovském u zdi postavené, mezi mší svatou prapor, jejž v zavřené pravici držela, na zem upadl a na tři kusy se zlomil. I divili se všickni neobyčejnému tomu případu, a přítomný Jan starší z Talmberka, statku Jankovského dědičný pán, vyptával se okolostojících, zdali kdo pozoroval, jakým spůsobem prapor, který by jinak bez násilí a zlomení ruky vytažen býti nemohl, na zem padl; i odpověděli někteří z přístojících, že viděli, kterak socha ruku pootevřevši, prapor vypustila, a že se tudíž nějaké nešťastné události nadíti lze, což se skutečně po několika dnech vyplnilo porážkou vojska císařského zde u Jankova."
Po straně jižní stojí kamenná věž čtverhranná, přecházejíc v hořejším patře v osmihran, krytá vysokou osmihrannou helmovou střechou.
V ní visí dva velké a dva malé zvony. Největší má nápis: „Sub patronatu illustrissimi Domini Domini Philippi liberi baronis de Sternthal, domini in Jankow, Radmirzitz et Bedržichowits. P. Josephus Metelka, sacerdos ecclesiasticus, parochialium administrator. Joannes Sebestianides, æconomiæ director. A. 1753." (Za patronátu osvíc. pána Filipa, svobodného pána ze Sternthalu, pána na Jankově, Ratmiřicích a Bedřicho-vicích. P. Josef Metelka, kněz církevní, farní administrátor. Jan Sebestianides, ředitel hospodářství.)
Na druhém zvonu s obrazem P. Marie se čte: „En Catharina vocor, nam et me jenuit Catharina, Mei et Curator Petrus ab Hertl erat. Virginis abs macula celebres ego concino laudes, Id cupiens mecum Mundus et Astra canant." (Hle Kateřina se zvu, neb mne dala liti Kateřina; Petr Hertl mne objednal. Panny bez poskvrny vznesené oznamuju chvály, žádajíc, aby totéž se mnou země i hvězdy prozpěvovaly.)
b) Fara byla roku 1746 od Václava Ignáce, hraběte
str. 80
Dejma ze Stříteže, nově vystavena. Během třicetileté války (snad roku 1624) zbavena byla osada Jankovská svého faráře; asi roku 1649 administroval faru P. Ciriak Solopiský z řádu křížovníků s červeným srdcem v Praze, který zde zemřel 24. srpna 1667. Po jeho smrti spravoval osadu Postupický farář, maje každou 5. neděli v kostele služby boží. Roku 1707 byl zde zase administrátorem ustanoven P. Tomáš Tichý, dominikán; roku 1721 Krištof Pelikán, roku 1742 Jan Metelka, roku 1760 František Čížkovský, který rok na to (1761) opět farářem byl jmenován, což se stalo péčí patrona Františka Xav. barona ze Sternthalu, který, rozmnoživ důchody farní, během trudných časů ztenčené, kongruu farní byl doplnil. — Nynějším farářem jest P. Vincenc Mottl.
c) Škola v letech 1823 a 1824 od základu nově vystavená, o dvou třídách s 255 žáky.
d) Stará tvrz Jankovská, dávné to sídlo pánův Jankovských z Vlašimi i pánů z Talmberka, pnula se západně za městysem pode hrází rybníka, obehnaná hlubokým příkopem, přes nějž vedl od západu zdvihací most do dvora, jejž obklopovaly do čtyř stran stavení obsahující pohodlné místnosti; při průjezdu a na severovýchodním rohu strměly hrubé bašty; vše to dle spůsobu nejstarších tvrzi v Čechách.
Když v první polovici minulého století vrchnosti, znechutivše sobě dosavadní zasmušilé tvrze, tyto přestavovati aneb na rozsáhlejších rovinách v slohu vlaském nové, pohodlnější zámky zřizovati počaly, učinila totéž i vrchnosť zdejší, a vystavěvši v Ratmiřicích úhledný zámek novomodní (1706), těsnou tvrz Jankovskou opustila a v zámku Ratmiřickém stálé sídlo vyvolila; načež i panství jméno od nového sídla obdrželo. Stará tvrz Jankovská byla odtud zanedbávána, roku 1785 sbořeno bylo hořejší poschodí i bašty, přízemí užito k průmyslným podnikům, nyní jest zde škrobárna. Ačkoliv ničím neupomíná na bývalou svou slávu v dobách příznivějších, jest předc místnosť tato zajímavá pro každého milovníka dějin domácích. Při staré tvrzi jest dvůr poplužný, ovčín a pivovár. Stranou hořejší mlýn
str. 81
pod rybníkem Roháčem a dolejší mlýn pod rybníkem Betháň zvaným a hájovna Bajrovna.
Několik set krokův od tvrze Jankovské po levé straně v poli při Votické silnici stávala ještě před 50 lety mešní kaple, naznačující místo, kdežto generál Götz v bitvě Jankovské padl; netečností však hospodářských úředníků byla sbořena, kamení odstraněno a místo rozoráno; v novějším čase postaven při cestě litý železný kříz.
Bitva u Jankova,
dle vyrčení samého švédského generála Torstensona, jedna z nejtužších a nejkrvavějších za války třicetileté, byla také i v dosahu politickém jedna z nejznamenitějších. Začátkem února 1645 vpadl Torstenson se 16.000 muži po silnici Kadaňské do Čech, stanul však s vojskem patnácte dní u tohoto místa. Po straně rakouské konány jsou přípravy s úspěšným kvapem na odvrácení nebezpečí. Císař Ferdinand III. přijel osobně do Prahy, aby urychlil výpravu nového tažení a přijal vrchní velení nad vojskem. Za sboroviště vyhlídnuto bylo okolí Klatov; Saské pomocné roty a sbor polního maršála Götze, který z Uher do Čech byl povolán, přivedly vojsko na 16.000: k němu přitrhli i Bavorové pod Janem z Vertu, čímž vzrostla síla císařských na 20.000. Vrchní velitelství svěřeno bylo polnímu maršálovi Hatzfeldovi. Císař mu rozkázal, aby dbal o rozhod boje co nejdříve. Torstenson neměl v Čechách mnoho času nazbyt, chtěl táhnouti na Moravu, kdež oblehal Ladislav z Valdšteina s císařským vojskem Olomouc, kterou Švédové již od roku 1643 drželi, a pád pevnosti zdál se každou chvíli možným, nepřijde-li pomoc. Následkem toho pustil se k severu a táhl přes Mirotice k Orlíku. Dvě hodiny pod Orlíkem u vsi Klučenic přešel nepřítel přes zamrzlou Vltavu a ubíral se k Sedlčanům; okolo Sedlčan den poležev, nastoupil cestu přes Olbramovice, Jeleneč ke Skrýšovu, půl hodiny za Jankov, a obsadil severní pahorky. — Hatzfeld se dal přes Milevsko k Táboru, odtud stihl dne 5. března, v 1. neděli to postní, do okolí Jankovského, kdež skryl vojsko v údolích okolo Odlochovic, jižně od Jankova, čekaje, zdali se mu podaří šťastně na nepřítele vyraziti. Ještě téhož dne
str. 82
vyslán obrist Spork se 200 jezdců dobrých na výzvědy; Hatzfeld i Götz vyjeli v tu stranu, kde nepřítel přijíti měl, a ohledali celou tu krajinu po několik hodin. Tu spatřil Hatzfeld přes kopec zástup jezdcův, jenž jsou oni Šporkovi byli, cválati a za nimi mnoho nepřátelských tryskem kvapiti, tak že se brzo všickni pomíchali; i povolav jezdců svých, co jich na kvap bylo, obořil se na odvážlivce z předu a Spork s Charváty z boku, stíhajíce je až blízko k jejich vojsku, do kterého se jich ze 400 jen několik šťastně vrátilo. Od zajatých, jichž asi 150 bylo, dověděl se postavení nepřítelovo.
Ačkoliv tato Sporkovská potržka přítomnosť vojska císařského prozradila, ostalo toto na svém místě, a poněvadž nepřítel po celou noc veliký hřmot dělal vozením, jakoby svá děla na vyšší kopec před vojskem císařským vyvézti chtěl, strojilo se i toto, aby mu odpovídati mohlo, i bylo vzhůru až do rána. Po půlnoci dal dvakrát vzhůru troubiti.
Z jitra dne 6. března stavěly se oba voje do šiku bitevního. Císařský střed opíral se o Ratmiřice, Švédové stáli za Skrýšovem. Jankov zůstal v stejné vzdálenosti mezi oběma voji a sice před levým křídlem císařských a pravým Švédův. Sotva že císařští se seřadili, vypadl generál Götz s rotami levého křídla ku předu; měl úmysl obsaditi vrch severovýchodně od Jankova, který byl nepřítel obsaditi opominul, což by arci v nastávajícím boji velkou výhodou bývalo. Hatzfeld jel úprkem k němu na rozmluvu, nemálo se divě, jaký to spůsob, že armáda bez jeho vědomí v úplný pochod jest pozdvižena; ale Götz prosil jej, aby mu to jen zanechal, že se o to postará a ve službě JMCísařské ničeho nezanedbá, a na to spěšně odjel. Avšak neznaje dobře polohy a příležitosti místa, přišel k vrchu s takové strany, kde pro rybníky a bahniska, u paty vrchu se nalézající, jen po malých četách ku předu postupovati mohl a tím se opozdil. Nepřítel spozorovav jeho nesnáz, obsadil sám návrší, i střílel již z děl do jeho hustě stěsnaných jezdců. Tím spůsobem stalo se, že byl generál Götz v této úžině se svým jezdectvem tak prudkému útoku se strany nepřátelské vydán, že sám postřelen
str. 83
mrtev klesl. 1) Jezdectvo Götzovo nehodou tou tak bylo uděšeno, že v nastávajícím boji ani k stání, neřku-li k útoku, přemluveno býti nemohlo.
Mezi tím se rozvinul hlavní boj na pláni mezi Ratmiřicemi a Skrýšovem; císařská pěchota zaujímala výhodná postavení na návrších, kteráž okolní krajině panovala. Darmo namáhal se nepřítel, dobyti půdy; opět a opět odraženi byli útočníci s krvavými hlavami; úplný nepořádek nastal v řadách švédských, tak že museli spásu svou hledati v útěku, zanechavše 10 hrubých kusů na bojišti. Bitevní šik císařských postupuje; bavorská jízda, vedená Janem z Vertu, prolomila nepřátelské pravé křídlo a přiměla je k útěku. Úplné vítězství kloní se na stranu císařských. Bohužel mělo se štěstí obrátiti. Místo co by měla jízda pronásledovati nepřítele a vykořistiti prospěch, vrhla se na švédská zavazadla a drancovala. Na bojišti stranou k Jankovu zdvihá se kopec, jehož jižní úbočí rozděláno na pole vysokými příkrými mezemi jako terasy od sebe oddělené, a po těch pádí jezdectvo tryskem na horu, kdež kyne mu hojná kořist v nepřátelských zavazadlech, jelikož i nejvyšší důstojníci všecko byli pozbyli; avšak obtížnou jízdou uvádí se v nepořádek a jest nad míru utrmáceno.
Torstenson nabyl tím času, že mohl zástupy své sebrati i obrátiv se, sestupuje s nimi ze záhoří se strany západní (od Votic) do Jankovské kotliny, kdež rozestavuje bojovný šik po levém boku císařských, maje sám stanoviště na návrší blíž Vlčkovic. Hatzfeld opustiv výhodná postavení, staví svůj šik čelem k západu, tak že nyní pravé křídlo o Jankov se opírá, levé k Ratmiřicům dosahuje. — Švédové vidí svoji chvíli a vedou si útočně. Prořídlé řady císařské pěchoty, která jest opuštěna na obou křídlech od jezdectva, nejsou sto, aby odolaly živému útoku, ustupují a nepořádek ruší šik. Neschůdná půda překáží generálům, aby šiky do pořádku uvedli. Jízdu kořistí obtíženou, utrmácenou a k boji neschopnou napadá švédská jízda i pěchota a rozpráší ji. Ústup všech rot proměňuje se v nejnepořádnější útěk. Ve 4 hodiny odpůldne
1) Od té okolnosti odvozeno přísloví: „Pořídíš co Götz u Jankova."
str. 84
dokonávala se bitva, začavší od 8. z rána jejíž průběh byl tak měnivý, tak krvavý a císařským tak osudný. Hatzfelda, zajevšího na útěk do lesa, stihli dva desátníci a své bambitky na hlavu jeho zamířili, kterým se vzdáti musel, maje oře docela zchváceného. Při lesíku mezi Vlčkovicemi a Ratmiřicemi setkali a pozdravili se oba nejvyšší vojvůdcové vítěz Torstenson a zajatý Hatzfeld. Mimo generála Götz padli i vojvůdcové Broj, Valdek, Pikolomini, mnoho důstojníků a 7000 mužů zůstalo na bojišt.Generálové Mercy, Zahradecký a Königsek, mnoho důstojníkův a 4000 mužův bylo zajato; 26 děl, všecka zavazadla a většina korouhví a praporů padly v ruce nepřítelovy. Císařské vojsko ztratilo více než polovici svého mužstva; zbytek se zachránil útěkem do Tábora, dílem do Prahy. 1) Torstenson pak táhl, nejsa více nikým znepokojován, do Moravy, kde Valdštein zrušil ihned obležení Olomouce a do Čech ustoupil, i ohrožoval Vídeň.
Všecky vesnice i tvrze v okolí Jankovském a kostely v Ratmiřicích i Bedřichovicích byly ohněm zničeny a spustošeny, tak že po několik let nikdo se v nich neusazoval, a pole ladem ležeti zůstala; odtud povstalo i jiné přísloví u našich dědů: „Pusto jako u Jankova". Městys Jankov a tvrz Jankovská nebyly spáleny.
V ústech starců zachovala se následující souvěká píseň o bitvě Jankovské, která pro zvláštní ráznosť nápěvu i slohu toho věku zasluhuje, aby ušla zapomenutí.
Tah' generál Gec k Jankovu
se svým vojskem v pohotovu,
do boje se chystal,
k tomu také i Hacfeld rád,
každý směle, zmušile tah,
by pole nezmeškal.
V neděli ráno když vyšli,
přitáhli k Ratměřicům vsi,
1) Obšírný popis dle zprávy samého generála Hatzfelda nalézá se v Musejníku z roku 1845; jiný s třemi nástiny okolí Jankovského i bitvy – v knize Theatrum europeum, díle V.
str. 85
stranama šly kusy;
hned v neděli před večerem
tlupy hrály s nepřítelem,
v partajích jezdily.
V pondělí brzy raníčko,
jak vyšlo s hory sluníčko,
vzhůru se troubilo:
pam pam pam pam bubeníci,
trantararum trubaři,
až se rozléhalo.
Generál Gec napřed stojí,
mužně napomíná svoji,
a řka: .,Věrní moji!
Hleď každý, k čemus povolán,
měj na pohotově svou zbraň,
nepříteli se braň.
Já dokud mám duši v těle,
nechci hleděti fortele,
jdu do boje směle;
lépe hrdinsky umříti,
nežli babské srdce míti,
a zpátky couvati.“
Čas pěkný, slunečko svítí,
střelba se počíná díti,
až se země třese;
hluk a hlomoz koňstva, lidí, —
nepřítel se v poli vidí,
něco je ho v lese.
Hrůzno slyšet paf paf sa sa,
jak na se pálí ta masa
a jezdectvo chrabré.
Pěchota jezdce přemáhá,
Torstenson vůdce vyhrává,
a Gec již umírá.
str. 86
„Já víc bojovat nemohu,
poroučím vše pánu Bohu
to mé bojování!
O má kumpanie milá,
špatně jsi mne ochránila
v prvním potýkání.
Ježíš, Maria, duši mou
poroučím pod ochranu tvou,
mé věrné soldáty;
byl jsem věrný svému pánu,
vojna nemůže být bez šrámu,
konec činí všemu."
Ve středu šel marš k Vožici,
k Černovicům, Kamenici,
k Hradci a k Jihlavi.
Lid vycházel z lesů, ze skal,
žádný se nesmál, spíš plakal,
svého jmění pykal.
Tak skončena bitva byla
kolem městečka Jankova,
jest pověsť pravdivá;
tam padl Gec a jiných sic
vůdců, vojska mnoho tisíc,
s císařské strany víc.
Podnes se lid tomu diví,
i že Jankovská pole krví
zhusta se skropily;
místem nemohl projíti,
jak leželi lidé zbití,
s koňmi po nich jeli.
Jsou památky toho mnohé,
kde leží vojsko oboje
v zemi zakopané;
blíž kostelů v Ratměřicích,
str. 87
v Jankově, v Bedřichovicích,
od svých zakopané.
Vzpomeň, nábožný křesťane,
a řekni modlitbu Páně
za to vojsko padlé:
Odpočívejte v pokoji,
jenž jste padli pro vlast v boji
a krev svou vylili.
Odstraněn tedy pomník, umlkají písně, vesele zraje obylí na polích druhdy krví lidskou hojně skropených, a nic více bezpečného potomka neupomíná na tak důležitou událost, ježto za svého času naplnila ohromujícím leknutím netoliko kraje české, ale i veškeré Rakousko.
2. Jitra, jindy ves, nyní samota, myslivna a dva domky k Jankovu přičtená, ½ hodiny severně vzdálená. Za stara zde stávalo sídlo rytířů zvaných Špulířův z Jiter, kteří užívali za erb berana na zadních nohou se vzpírajícího. Okolo r. 1436 Špulíř z Jiter bydlel v městě Táboře. V první polovici 16. století živi byli Jan starší a Václav, bratří Špulířové z Jiter, kteří rozdělivše se před shořením starých desk zemských roku 1543, znova k rozdílu tomu deskami se přiznali. Rod ten držel v 17. století Tučapy a Vitanovice, a v kostele Vrcholtovickém náhrobníky jeho se znaky rytířskými se zachovaly; vymřel roku 1678 Jiřím Špulířem z Jiter na Tučapech, Vitanovicích a Vrcholtovicích po meči. Kdy se Jitra k Jankovu dostala, není vykázáno.
3. Lhota Jankovská, ves ½ hod. s 238 kat., s žid. obyv. v 29 domech při silnici do Bystřice pod Černým vrchem. Bývalý poplužný dvůr byl emfyteuticky rozprodán. U prostřed vesnice stojí kříž z časů missí jesuitských.
4. Otradovice červené, ves pod Červeným vrchem, ½ hod., 10 dom., 124 obyv., 15 žáků, dvůr poplužní, u něho zbytky tvrze; tvrz byla rodinným sídlem rytířů z Otradovic, zvaných odtud v Červených Otradovicích. Roku 1385 — 2. října Ludvík z Otradovic, Beneš z Jankova prodali dědictví své v Otradovicích, dvůr poplužní s poli,
str. 88
lukami, lesy, mlýny, rybníky i zahradami, i zvůlí vší Divišovi z Talmberka a Věnkovi z Otradovic a jich dědicům za 40 kop. gr. úplně zaplacených. Roku 1398 — 21. prosince Věnek z Otradovic dědictví své v Otradovicích, dvůr, dvě rádla role, v Slavíně jedno rádlo role s dvorem, v Podolí dvůr s jedním rádlem role, s dvěma statky kmetcími, platícími 30 kop gr. úroků: postoupil svým synům Markovi, Klementovi, Přibíkovi, bratřím, a Markétě dceři. 1) Rod tento zval se později Svadba z Otradovic: roku 1496 Jan Svadba z Červených Otradovic, po něm roku 1534 Jiřík Svadba z Červených Otradovic drželi Zbraslavice v Čáslavsku. Také se připomíná k roku 1534 Kohout z Červených Otradovic.
5. Budenín, ves 1 hod., 230 kat., 22 domů; býv. panství Votic; škola se 76 žáky v 1 třídě a sice z Budenína 54, z Kaliště 39, z Jiřína (čísla 37.) 3 žáci.
6. Pičína, ves, a Lažany, dvůr poplužní pod horou Syrek na Jankovském potoku, 28 domů, 212 obyv., z nichž 2 domy (20 duší) k faře a škole Jankovské, ostatní k faře Popovické náležejí: mlýn, pila pod rybníkem Velká Mariana. Stávala zde tvrz. Roku 1416 posledního dubna panoš Frank z Píčíny daroval kostelu v Popovicích půl kopy gr. úroku za duše svou, otce Jakuba a matky Anny. 2) Roku 1547 Jan Linhart, bratří z Talmberka, dvůr ve vsi Pičíně prodali Přechovi Popovskému z Bezejovic na Popovicích. Po švédské vojně byl dvůr mezi osadníky rozdělen, ze vsi Lažan však nový dvůr utvořen.
1) Pozůstatky desk zemských: I. 505, 581. 2) Lib. Erect. X. H. 9.
