Tomáš Zahradníček: Stavíme bez koruny, díl II.

[MF Dnes, 23.6.2010, str. 8] - ukázat všechny fejetony

Tatí, žlutá! zavolají děti. Podívám se do zrcátka, a když to jde, hned u popelnice přibrzdím. Na začátku krize jsem ohledal možnosti, jak pokračovat ve stavbě bez peněz, bez jistého zaměstnání. Vyšlo mi, že možnosti tu jsou. Loni na jaře jsem ohlásil dva projekty, oplocení zahrady suchou zídkou a zateplení půdy domácky vyrobenými zateplovacími tvárnicemi. (Stavíme bez koruny, díl I.,MF DNES, 5. 5. 2009)

Zídka se vážně povedla, škoda, že se sem nevejde fotečka. Chybí už jen osadit velké placáky na vrchol, aby se sousedky nebály o kočky. Dohromady s nimi máme asi deset koček, které se nahoře na zídce vyhřívají, honí se tam a perou amenší kamení lítá dolů. Zakončíme to, až přijede na pár dní pánská návštěva v dobré kondici, protože osazovat sám v metru šedesáti velké placáky není žádná zábava, i když si člověk pomůže kladkostrojem. Jinak si musím loňský recept na stavbu pochválit, pěkně pečlivě vyskládaná zeď se podle něj skutečně dala udělat a má svoje kouzlo. Chtěl jsem spočítat, kolik času si vzala, ale neměl jsem na to disciplínu. Odhadem několik stovek hodin rozkouskovaných na krátké chvilky, takže to vůbec nebolelo. Naopak, když člověku vázlo psaní, tak se těšil, že za pár minut bude moct přejít k činnosti s okamžitým a viditelným výsledkem. Štěstí zedníků, o němž si lidé od pera mohou nechat jen zdát, protože ti nemají nikdy nic definitivně hotovo a nikdy nemají jistotu, že co vykonali, vykonali správně. Od psaní, od počítače je dneska půlka národa, a těm všem mohu stavění suchých zídek doporučit jako doplňkový sport.

I mistr Toušek doporučuje. Prostudoval leták fitcentra, které se právě otvírá v nedalekém městečku, odložil brýle, dlouze vydechl a znechuceně prohlásil: Kdyby mi tak, pitomci, místo toho běhali s cihlama po schodech.

Vysvětloval jsem to sympatickému muži, jehož jsem tu objevil v nedaleké vísce. Čekají se ženou prvního potomka, nemají práci, nemají bydlení - a on doma přepisuje svůj velký román pojednávající o mladém muži, který se po absolvování univerzity odstěhoval na venkov... Půjč si radši míchačku, snažil jsem se ho přesvědčit s úporností, která v nich vzbuzovala očividné rozpaky. Písek ani vápno moc nestojí a ostatní si vyžebráš. Když jsem si všiml, že nic nechápe, rychle jsem šel.

Tatí, žlutá! zavolají děti. Šlápnu na brzdu, zatočím ke kontejnerům. Už půl roku si říkám, že si musím pořídit do auta nějaký šikovný přehrabávač, nedávno jsem krásný s dřevěnou rukojetí viděl u kolegy, co dělá koše u metra. V tomto bodě musím loňský recept na zateplovací tvárnice opravit. Pečlivě vycpat bedny ne senem v pytlích, ale polystyrenem. Je ho všude dost, je s ním pěkná práce. Jistě, každý kousek se musí upravit, aby se bedny dokonale vyplnily, ale pilkou to je hračka.

Otevřu víko kontejneru a koukám, jestli se mezi sešlapanými plastovými lahvemi nebělá polystyren. Vytáhnu ho a zamávám jím na děti. Spodek od lednice nebo mrazáku, bytelný kus. Slyším, jak se auto otřásá vítězným pokřikem. Počítám, že když nasbíráme tak dva a půl tisíce podobných kousků a pečlivě jimi vyskládáme pět set padesát beden od banánů, budeme mít nad celým domem izolaci jako bejk.