Tomáš Zahradníček: Objevení České Sibiře
Chalupář Jan Herben v Hostišově

[Dějiny a současnost, kulturně historická revue, r. XXIX (2007), č. 2, str. 16 - 19]

Českou Sibiř popsal Jan Herben právě před sto lety. V neděli 17. února 1907 vyjel s malířem Antonínem Slavíčkem z předjarní Prahy na kontrolu svého letního sídla v Hostišově. Našel ho zapadané sněhem:

Ejhle, Česká Sibiř!
Sněhová poušť!

Mrazivý vítr a sněhová vánice donutily výletníky k rychlému návratu do tepla. Své zážitky popsal Herben ve fejetonu, který vyšel na dvě pokračování v literární příloze deníku Čas pod titulem „V České Sibiři“. Ještě před prázdninami roku 1907 vydal článek znovu jako jednu z kapitol knihy Hostišov.

Pojmenovat vrchovinu na pomezí středních a jižních Čech Českou Sibiří nebyl Herbenův nápad a ani se ho napříště nedržel. Už dříve v jednom článku zaznamenal, že se tak kopcům mezi Voticemi a Miličínem někdy říkává („Říkají, že u Miličína začíná česká Sibiř“, 1903). Sám nazýval okolí Hostišova nejčastěji „severním Táborskem“. Své letní pobyty na venkově tím povyšoval na zvláštní formu naplňování Masarykovy filosofie českých dějin. Čtenář Hostišova si vzpomene na pozornost, jakou na počátku věnoval hledání stop husitské a reformační tradice v kraji. Ve venkovanech viděl především potomky husitů („matrikoví katolíci“) a snažil se v historických povídkách připomínat slavné kapitoly protestantských tradic, spojené s okolními obcemi a městečky. Pro Herbena jakožto masarykovského misionáře zůstal jeho letní domov navždy severním Táborskem a k České Sibiři se už nevracel.

HERBEN A MASARYK

Název „Česká Sibiř“ ale vstoupil Hostišovem do literatury a do širšího povědomí. I když ne hned. První vydání se dočkalo pochvalných recenzí v pražských novinách a časopisech, v místním tisku však větší ohlas nemělo. Můžeme to přičíst na vrub politice: kniha vyšla několik týdnů po volbách do říšské rady, před kterými si Masarykovi realisté vyměnili obvyklou sérii invektiv s ostatními kandidátkami. Krátce po volbách se o Herbenově knižní novince široce rozepsal realistický tisk a dílo vykládal politicky, jako beletristickou verzi stranického programu. Jihočeský realistický týdeník Jiskra mu věnoval úvodník, který poslání Hostišova shrnoval následovně: „Vzpoura dřímá v našem lidu, praví Herben; a kdyby se probudila, vybouřila by se dnes ve hnutí sociálním. Bylo by to hnutí stejně mohutné a radikální, jako jihočeské husitství a českobratrství.“ (Jiskra, 26. června 1907). Nejčtenější táborský list Český jih, s nímž Jiskra vedla nekončící polemiky o čemkoli, se v roce 1907 o vydání Hostišova vůbec nezmínil.

Zato uvnitř realistické strany se Hostišov stal povinnou četbou. Jeho pilnou propagaci zaznamenal Jaroslav Hašek: „Hostišov, letní sídlo Dr. Herbena na Voticku, jest duševním pojítkem mezi realisty. Každý pořádný mohamedán musí být alespoň jednou za svého života v Mekce, jinak nepřijde do ráje. Každý pořádný realista aspoň jednou za svého života v Hostišově a musí napsat o tom do nějakého realistického listu vzpomínku. Mám za to, že Dr. Herben s Drtinou lákají sem mladou generaci realistickou, aby na nich vynutili nějakou strašlivou přísahu na Čas, zejména od té doby, kdy je zradil Chalupný. Po složení přísahy pije mládež realistická, je-li přítomen profesor Drtina, mléko, není-li ho tu, pod vůdcovstvím Dr. Herbena moravské víno.“ („Dr. Herben a prof. Drtina“, Karikatury, 1911).

Realisté tu v Haškově podání vystupují jako spolek podivínů a kverulantů, celkem ve shodě s převažujícím obrazem realistické strany před první světovou válkou. Autor anonymní gratulace k Herbenovým šedesátinám byl přesvědčen o přímé souvislosti mezi jubilantovou politickou rolí a malým ohlasem jeho belet-

17

rie, již pokládal za nedoceňovanou: „Postavení, jež Herben donedávna zaujímal jako žurnalista, ustavičné polemiky a celková nesnášenlivost jeho žurnálu, politická nemohoucnost a skutková pasivita jeho strany — to vše nepřispělo nikterak k jeho popularitě“ (Zlatá Praha, 16. 5. 1917). Text vyšel za války, kdy byl Čas už dva roky úředně zastaven, Masaryk v emigraci a realističtí činovníci doma pod policejním dohledem.

S koncem první světové války se postavení realistického hnutí zcela změnilo. Vůdce strany Masaryk se stal Prezidentem Osvoboditelem a odlesky jeho nové důstojnosti dopadaly i na jeho předválečné spolupracovníky, mezi nimiž patřilo v povědomí veřejnosti přední místo Janu Herbenovi. Dříve Masaryk v Hostišově nikdy nebyl, poprvé ho navštívil až jako prezident v srpnu 1919. Udělal tím uvážené gesto, potvrzující status Jana Herbena a jeho Hostišova jako právoplatných pilířů předválečného realismu.

Vztah mezi Masarykem a Herbenem patřil k pozoruhodným úkazům české politiky. Masaryk si Herbena nevážil a příliš to neskrýval, Herben mu oplácel věrností. „Já sám jsem s Herbenem nikdy nebyl spokojen, protože byl líný“, vykládal Masaryk už jako prezident své osobní archivářce, překvapené nehezkým způsobem, jakým se na Hradě o Herbenovi hovořilo. „Byl jsem dlouho proti, když chtěl vydávat Čas, ale začal to a pak se na mně odbíjelo, co natropil. Jednou, vzpomínám si, vyšla nějaká hloupost a já jsem se ráno v půl deváté rozběhl k němu. Bydlel na Tylově náměstí v některém vysokém štoku. Bral jsem snad čtyři schody najednou. Vejdu — nikde nic, ticho — konečně najdu Herbena spát pod ohromnou moravskou duchnou; jen nos mu trčel. A bylo půl deváté!“ Masarykovo hodnocení bylo velmi nespravedlivé. Jako by odmítal přiznat, že právě Herben bezmála třicet let vedl nejúspěšnější projekt realistického hnutí, Čas, z něhož udělal zajímavé, pestré a vlivné noviny. K redaktorům se nemá chodit před devátou.

Herben byl Masarykovi za návštěvu v Hostišově vděčný. O jejich složitém vztahu věděli jen zasvěcení, pro veřejnost zůstával Herben prezidentovým blízkým: miličínský kronikář usoudil, že byli spolužáci. Od této návštěvy se Hostišov stal centrem Masarykova kultu v kraji. Žádný jiný vhodný objekt se široko daleko nenalézal, do jižních Čech se Masaryk během svého života dostával jen sporadicky. Hostišovu v této roli jen nesměle konkurovaly Sedlčany, kde se Masaryk v září 1923 zúčastnil vojenských manévrů a přijal kytičku od desetileté žačky O. Tůmové.

ČESKÁ SIBIŘ

Herbenova kniha se brzy po válce dočkala dvou reedic (1918, 1921) a tentokrát už byla čtena také v regionu. Citát z Hostišova a připomínka Masarykovy návštěvy se v širokém okolí staly standardní součástí jubilejních projevů a článků při každoročních oslavách republikových, Masarykových a Husových výročí.

S tím, jak v kraji rostlo povědomí o Hostišově, množilo se i používání termínu „Česká Sibiř“. Ve dvacátých letech se s ním ještě na stránkách místních kronik, novin a časopisů setkáváme jen výjimečně, běžně se začal užívat až v následujícím desetiletí, kdy jako zeměpisný pojem pronikal i do celostátních periodik. Jan Herben „nazval tuto horskou a studenou krajinu ´Českou Sibiří´, kterýžto název se brzy ujal a už se udržel“, napsal v roce 1928 votický učitel Čeněk Habart v druhém svazku díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, základní příručce místní vlastivědy, z níž dosud čerpá každý, kdo něco sepisuje o tomto kraji. A tak je od roku 1928 Jan Herben vynálezcem „České Sibiře“.

Ve třicátých letech se tohoto názvu chopili jako propagačního hesla v okolních městečkách — ve Voticích a ještě více v Miličíně. Místní spolky tam překypovaly aktivitou jako nikdy předtím ani potom. Duší veškerého dění byl někdejší miličínský starosta Čeněk Kraupner, který ve svém rozvětveném potomstvu nalezl personál pro uskutečňování plánů na zvelebování městečka a jeho okolí. Poprvé nacházíme označení Česká Sibiř na pohlednici Miličína vydané kolem poloviny třicátých let Vítem Kraupnerem, v roce 1937 se název opakovaně objevuje ve výzdobě nové sokolovny, navržené Vojtěchem Kraupnerem a omalované mnoha jeho obrazy. Od konce třicátých let proniká slovní spojení Miličín — Česká Sibiř do turistických průvodců a článků v Časopise turistů.

Po druhé světové válce přibírají název Česká Sibiř do svého názvu miličínské spolky a instituce. Jako první, hned po roce 1945, místní myslivecké sdružení. Na počátku šedesátých let se pak Českou Sibiří pojmenovalo místní jednotné země-

18

dělské družstvo po připojení menších JZD z okolních obcí. Nebylo to ovšem míněno jako pocta Herbenovi, jeho jméno v těchto souvislostech vůbec nezaznívalo. Název Česká Sibiř v té době zdomácněl natolik, že ho uživatelé chápali jako zeměpisné označení a o vazbě na knihu Hostišov ani nemuseli vědět. K rozšiřování názvu o „Českou Sibiř“ je vedl důvod ryze praktický: nejprve myslivci a později družstevníci hledali při změně působnosti nové jméno, které by ukazovalo, že jejich činnost už přesahuje městečko Miličín a obecní katastr. K tomu se „Česká Sibiř“ velmi hodila, pojem neměl žádné přesné vymezení, a tak se JZD Česká Sibiř Miličín už nemuselo přejmenovávat, když v dalších desetiletích pohlcovalo menší družstva z okolí.

To hlavní v historii „České Sibiře“ přišlo v únoru 1970. V Miličíně se tehdy slavnostně otevíral hotel Česká Sibiř, projev podnikavosti okresního spotřebitelského družstva Jednota Benešov na konci šedesátých let. Dodnes slouží jako oblíbená zastávka autobusových zájezdů. Až díky motorestu u frekventované silnice, spojující Prahu s Českými Budějovicemi, vešlo jméno České Sibiře ve známost, přesahující okruh místních lidí, znalců literatury a čtenářů turistických průvodců. Metafora se tu zhmotnila do nepříliš vzhledného objektu, vybudovaného v severozápadní části někdejší farské zahrady. „Česká Sibiř“ se od té doby používá také v užším významu jako jméno hospody. Místní lidé název nevyslovují, říkají, že „jdou na hotel“, ale přespolní, ti „chodí na Sibiř“.

Česká Sibiř nebyl zdaleka jediný nový název, který se na pomezí středních a jižních Čech na přelomu 19. a 20. století objevil. Pro nedalekou sedleckou kotlinu razili rodáci ze Sedlce a Prčice název „Český Merán“, malebně položená Mladá Vožice se hlásila o jméno „Český Solnohrad“ a Táboru se v propagačních tiskovinách někdy říkalo „Český Norimberk“. Celá tato přejmenovávací vlna zasáhla i další regiony Čech i Moravy a dosud čeká na podrobné popsání a objasnění. K hlavním motivům vynálezců a propagátorů těchto názvů nesporně patřila snaha o zvýšení turistické atraktivity míst, najdeme mezi nimi zástupce rodáckých spolků, hoteliéry a hospodské. Úspěšným příkladem, který se všichni pokoušeli napodobit, patrně bylo České Švýcarsko, vytvořené po vzoru sousedního Saského Švýcarska, pojmenovaného tak už v 18. století.

Naprostá většina názvů se ovšem neujala a rychle upadla v zapomnění. Trvaleji zakořenily jen ty, které měly praktický význam, pojmenovávaly místo nebo oblast do té doby fakticky bezejmennou. To je případ České Sibiře. Od zrušení vrchnostenské správy se Miličín postupně stal součástí okresů Mladá Vožice, Tábor, Votice a Benešov. Výsledkem byla nedůvěra vůči vyšším administrativním celkům a neochota být jednou severním Mladovožickem a podruhé zase jižním Benešovskem — místní lidé se ochotně přihlásili k České Sibiři.

Krajinu můžeme dělit podle různých hledisek. Pohled moderního turisty v ní mohl spatřit přirozené celky, jichž si dříve nikdo nevšimnul, protože se nestaly správní ani hospodářskou jednotkou. Herbenův objev, že život na kopcích mezi Voticemi a Miličínem se v mnohém odlišuje od okolního světa, zejména v zimě, kdy si nadmořská výška nad 650 metrů vybírá svou daň, byl zjištěním reálných faktů, které před ním nikdo nepopsal. Každou zimu si je ověřují řidiči, stoupající po silnici od Votic k Hostišovu. Název Česká Sibiř prakticky upozorňuje na to, co je nahoře může čekat, a to je druhý důvod, proč se na rozdíl od jiných ujal.

VLASTNÍMA RUKAMA

Herbenův Hostišov si při letošním stém výročí od prvního vydání zaslouží připomenutí ještě z jednoho pohledu: jako první chalupářské dílo české literatury. Poslechněte si: „Prořezal jsem dvě švestky, obryl kolem nich koše, přivázal jsem několik útlých mláďat ke kolům — ještě nemohou stát ve světě bez pomoci, a teď jsem očistil tuto starou jabloň, pod kterou usedám.“ To nepsal ani Karel Čapek, ani Kamil Bednář ani Ludvík Vaculík, ale Jan Herben v Hostišově, první z řady autorů, kteří si k pražským spisovatelským a redaktorským kariérám přibírali venkovské úvazky péče o dům a zahradu a kteří v chalupaření a zahradničení objevovali nová témata.

Jan Herben jezdil původně do Hostišova na letní byt. Na fotografii z roku 1899 vidíme vchod do obytných místností v panském dvoře, ozdobený obrázky malíře Jaroslava Panušky a nápisem nad vchodem Letní redakce „Času“. Po pěti letních pobytech se v roce 1901 už další možnost pronájmu v Hostišově nenaskytla a Herben se rozhodl, že si ve vsi postaví domek. Koupil pozemek za kovárnou a požádal v Praze architekta Jana Kotěru o návrh. Podle skici, kterou Herben od Kotěry dostal v lednu 1902, mu domek postavil votický stavitel Emanuel Vrzal. Co Kotěra navrhl, to Vrzal zvrzal, tradovalo se pak u Herbenů.

Novostavba na kraji obce u hlavní silnice se nápadně odlišovala od obvyklé místní zástavby a její majitel za ni sklidil mnoho posměšků. Malíř Antonín Slavíček, který v roce 1902 v Hostišově namaloval Cestu do vsi, za ni Herbenovi vynadal. Řekl mu, že svým domem zničil půvabné panorama vesnice a napříště odmítal v Hostišově pracovat. Podobné pocity měl i Vladislav Vančura na konci třicátých let. Dům ho překvapil, připadal mu „těsný a málo sličný“. Snažil se to vyložit jako projev Herbenova asketismu: „Člověk před básníkovým domkem si znovu uvědomuje i jeho pohrdání krásou“ („Mistrův příbytek“, Panorama 7/1939).

Ale Herben byl domem nadšen. Splňoval všechna jeho přání: ne moc velký, trochu horalský, propojený se zahradou. Už Kotěrův návrh Herbena okouzlil: „Nic tak krásného a důmyslného jsem nečekal, bylo mi, jako by nás umělec povyšoval do vyššího stavu. Byla to úhledná vila s rázem idealizované rezidence amerického Čecha a s duchem české horské chalupy.“

Herben se z letního hosta měnil v chalupáře. Dokázal tuto proměnu

19

se sebeironickým nadhledem zaznamenat. Popisoval, jak na něho nová role nečekaně silně působí, jak obchází svou zahradu, uvažuje o jejím využití a cítí se přitom jako pán: „Čtyři sta čtverečních sáhů v království českém, jež praotcové a otcové naši drželi, držím nyní já — já, Jan Herben. (...) Snad bych tomu nebyl věřil před lety, že já budu v druhé polovině svého života běhat po zahradě s rýčem a lopatou, sotit se umorousaný, zaprášený, poškrábaný na rukou a zarudlý v tváři, a je to pravda. A mám na vous vypočítáno, čeho ta zahrádka ještě potřebuje: tu bude trávník, tam zelenina, tam kolem celého plotu fazole a slunečnice. Chci to dělat sám vlastníma rukama.“

Herben si uvědomil, že venkovským domkem se zahradou získal nové měřítko věcí, že díky nim přichází do styku s věcmi a lidmi, které by jinak nepoznal. V důvěrné znalosti jednoho domu, zahrady a jejich okolí nacházel uspokojení, jistotu a nové podněty. Půvabnou karikaturu podal v citovaném článku Jaroslav Hašek: „Na Madagaskaru je povstání. V Čase vzpomíná při této pří ležitosti Dr. Herben na Hostišov. Japonci dobývají Port Arthuru. Dr. Herben vzpomíná na Hostišov. V parlamentě mluví se o starobním pojišťování dělnictva. Dr. Herben vzpomíná na Hostišov. Oposiční listy sedí na vládě, Dr. Herben sedí na Hostišově. Ledové kry blíží se skandinávským fjordům, ale Dr. Herben při té příležitosti píše o Hostišovu.“

Hašek tu vystihl ochotné vystupování z role tvůrce veřejného mínění a proměňování se ve venkovského hospodáře, alespoň v neděli a o dovolené. Herben ovšem nebyl takový prosťáček, aby nevěděl, co činí, když v roce parlamentních voleb tiskne studii o zpěvu drozdů. Následovat ho v tom budou další političtí literáti, Čapek a Vaculík, v letech politických zvratů budou psát fejetony o kaktusech a hnojení. Obracení pozornosti k chalupám má v politických dějinách české literatury delší tradici, než obyčejně připouštějí autoři pojednání o normalizaci. Neznamená jen schovávání se před politikou v těžkých dobách, je to také budování barikád před přílišným pronikáním měřítek pražských salónů do všech rovin lidského života, očista zemědělskými rituály a hledání nesporných jistot, k nimž tato literární tradice rozhodně počítá dobře založený záhon.

V roce 1933 vyšel Hostišov počtvrté, ve dvou svazcích. Do druhého sebral Herben hostišovské články, které se do prvního vydání nedostaly, a texty vzniklé po roce 1907. Knihu vydala Družstevní práce a mocně ji propagoval nakladatelský týdeník Panorama. O tři roky později Jan Herben nedlouho před dovršením osmdesátky zemřel. Nejvíce pochval se při bilancování jeho díla dostalo právě Hostišovu. Šalda se s ním loučil obsáhlou studií, v níž vypočítával slabiny rozsáhlejšího beletristického pokusu, románové kroniky Do třetího a čtvrtého pokolení. Do protikladu postavil Hostišov: „Je to knížka teplého podzimkového závětří, kniha spočinutí v chvíli a její blaženosti. Jsou tu teplé obrázky přírodní, střídmé v barvě, přesné v kresbě, pohledy na přírodu přistiženou v nedbalkách lovcem a milovníkem. Je tu přírodní i kulturně historický zeměpis Táborska. Turgeněv a Kipling jsou patrony této slunečné, impresionistické kresby. Tato přírodní nota je v Hostišově mnohem šťastnější než dějinná filosofie a historická problematika Bílé hory, která nejde nad běžnou fejetonistiku, aby se zase jednou hodně názorně ukázalo, že Jan Herben nebyl člověk ideový, nýbrž jen a jen bystré oko a hbitá ruka. Tím jej ani nesnižuji, ani nepodceňuji; naopak: jsou to věci vzácnější, než se zdá“ (Šaldův zápisník 9, 1936, s. 142).

Herben zemřel a stal se klasikem. Ministerstvo školství zařadilo v roce 1937 Hostišov na seznam povinné školní četby pro měšťanské školy. Díky statusu školní klasiky se dočkal ještě dvou vydání, v roce 1939 a naposledy v roce 1949.