Chrám Arnoštovický připomíná se v známém seznamu arcidiecese Pražské od roku 1350 mezi farními v obvodu děkanátu Vltavského, roku 1384 s povinností 21 gr. desátku královského, stavební sloh však ukazuje na původ aspoň o sto let starší. Co do práva podacího vykazují knihy konfirmační toto: Roku 1394 po smrti faráře Jana podali rytíř Jarohněv, řečený Vejhák z Křečovic (odjinud z Koutův), Albert a Mstich, bratří ze Sedlce, kněze Václava, kaplana Milčínského, za faráře ke kostelu Arnoštovickému, který 19. prosince t. r. od ordinariátu potvrzen a plebanem Milčínským ve správu duchovní uveden byl. 1) Při chrámu Arnoštovickém stávalo ode dávna střídnictví čili kaplanství, založené hlavně vladykami ze Smilkova; povstalá rozepře o patronátní právo rozhodnuta dne 11. června 1391 tím spůsobem, aby kaplana střídavě navrhovali: se strany jedné pan Jan Sádlo ze Smilkova, toho času probošt u Všech Svatých na hradě Pražském, jménem bratří svých, Tvoch z Nepěkošic a Reginhrad ze Semtína plnomocnící jeho; se strany druhé Kuneš z Heřmanic jménem svým i bratří a strýců Mutiny z Pozova a Ondřeje z Uhřic. 2) R. 1412 13. června panoš Jarohněv z Křečovic daroval ves Skrýšov s rybníky, platy i jiným příslušenstvím, aby v Křečovicích pleban mimo dva střídníky ještě jednoho kněze, a pleban v Arnoštovicích mimo jednoho od dávna vydržovaného střídníka ještě druhého živil; stalo se u přítomnosti svědků Přecha z Olbramovic a Hrocha z Křešic. Roku 1419 30. dubna stala se změna jistých luk kostela Arno-
1) Lib. Conf. V. 205. 2) Lib. Erect. XII. D. 19.
str. 50
štovického od patronův Jana z Křečovic a Petra z Arnoštovic, bratří. 1) Založení kaplanství nemělo dlouhého trvání, zanikloť v rozbrojích husitských, krátce na to povstalých. Přijímání podobojí zavedeno záhy v kostele Arnoštovickém nahoře řečeným farářem Václavem, začež potkal ho smutný osud, o němž kronikář Vavřinec z Březové se zmiňuje. Roku 1420 6. července Albrecht, vojvoda Rakouský, táhl s vojskem svým přes Milčín císaři Sigmundovi ku Praze na pomoc. Šedesát jezdcův z vojska jeho zabočilo k Arnoštovicům, vsi nedaleko Votic, a tam faráře Václava, který byl podobojí, i s kaplanem jeho zajavše a oba na jednoho koně posadivše, tak je jakožto tvrdošíjné kacíře až do městečka Bystřic k vojvodovi přivedli. Vojvoda nechtěl s nimi ničeho míti, jakožto že pro víru toliko byli nařknuti, a poslal je k biskupovi, který tu při jeho vojsku byl. Biskup žádal, aby se kalicha odřekli a pokání činili, hroze jim, že upáleni budou. Kněz Václav však odvolávaje se na svaté písmo, že Kristus sám poslední večeři pod obojí spůsobou rozdával, nedal sebou hnouti, i přistoupiv k němu jeden z bojovníkův, rukou v železné rukavici takový políček na tvář dáti mu neostýchal se, že kněz Václav hned krví z nosu se zalil. A tu celou noc velkou trýzeň snášel. Druhého dne pak, v neděli, vyvedli kněze Václava, jeho kaplana, tři letité sedláky a čtyři chlapce od 7 do 11 let, kteří všickni za přívržence husitské víry byli udáni, před městečko k tamějšímu velikému rybníku a posadivše je na hranici dříví, ještě jednou, aby se své víry odpřísáhli, je napomenuli. A když kněz Václav za všecky tomu odpíral, podpálena jest hranice, a on, drže pacholata v klínu svém, se všemi dal se upáliti, sám z nich poslední ducha svého vypustiv. 2) Osadníci Arnoštovičtí zůstali i s patrony při víře podobojí, a kostel zdejší spravován byl faráři podobojími po celá dvě století.
Patronátní právo kostela Arnoštovického zůstalo při vrchnosti Koutské do roku 1546, když při dělení bratří dostalo se Janovi Vejhákovi z Koutů za otcovské dědictví
1) Lib. Erect. VIII. Q. 7. X. L. 9. 2) Zapova Kronika česko-moravská. II. 819, 820.
str. 51
„Arnoštovic, dílů v Řadiči, Jiřikovicích a Durdidch". Jan Vejhák Koutský z Koutů na Arnoštovicích věnoval manželce své Mandelíné z Věžníků 150 kop grošů 1); zemřel roku 1556, a poručník jediné jeho dcery Johany, rytíř Markvart Věžník z Věžníků na Věznicích, prodal statek Arnoštovice dne 22. června 1558 rytíři Smilovi Hodějovskému zHodějova na Chotěticích. 2) Nový patron chrámu Arnoštovického, Smil Hodějovský, zemřel na Chotěticích 1567 v sobotu po neděli provodní, stár 71 let, byl při kostele Arnoštovickém pochován, jakž o tom podnes zachovalý v sínci zazděný náhrobek svědčí. Když potomkové jeho Smil a strýc jeho Přech Hodějovští z Hodějova statek svůj zděděný Chotětice roku 1599 panu Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka prodávali, obsahoval tento mimo jiné: „ves Arnoštovice s kostelem, farou a kolaturou". 3) Roku 1601 koupil Chotětice se Smilkovem od Štěpána Jiřího ze Šternberka pan Jan z Talmberka, který oba statky v jeden spojil; od toho času zůstala vrchnosť Smilkovská patronem chrámu Arnoštovického. Za panování Jana z Talmberka vypuzen byl roku 1624 poslední farář utrakvistický z fary Arnoštovické; jelikož v následujících strastiplných dobách války třicetileté ani duchovenstva katolického, ani obživy pro ně se nedostávalo, zůstala osada osiřelá, spravována byvši zatím faráři Sedleckými, později zámeckými kaplany Smilkovskými. K roku 1676 oznamuje kniha relační, že měl kostel Arnoštovický opět administrátora, řeholníka řádu cisterciáckého, který sídlel v zámku Smilkovském, maje tam stravu u vrchnosti. Sešlá fara sloužila za školu. Teprv roku 1740 byla péčí a snahou Jana Jindřicha hraběte z Bissingen fara Arnoštovická vlastním farářem opatřena, pro něhož již roku 1708 Krištof Karel svobodný pán Voračický z Paběnic farní obydlí vedle staré fary nynější školy stavěti počal. Týž patron založil zde i kaplanství a zřídil špitál pro tři mužské a tři ženské osoby; roku 1763 obsadil i kostel Újezdský správcem duchovním.
1) Dsky zemské: Kvat. 8. F. 30. 2) Tamže: Kvat. 53. L. 26. 3) Tamže: Kvat. 129. B. 5.
str. 52
1. Arnoštovice, ves s 210 kat., 3 žid. obyvateli ve 23 domech, 22 žáků: a) farní chrám sv. Šimona a Judy pochází z doby přechodní ze slohu románského v gotiku, tedy asi z polovice třináctého století. Klenby nad presbyteriem i nad lodí jeví totiž sloh románský. Sloh gotický ukazuje hlavní portál se strany západní do chrámu vedoucí s obloukem lomeným, který ve tlouštce zdi bohatě lištvami i žlábky jest ozdoben. Zvláštní zajímavosť do sebe má vložení schodů ve tlouštce severní zdí, a to na dél, vedoucích z lodi, kdežto vchod pomníkem barona Pecelia jest zastaven, na emporu (nyní kruchtu), v níž bývalo místo podacímu pánu vykázané. Vnitřek jest světlý, čistý, důstojný, hlavním a čtyřmi postrannými oltáři ozdobený; na jednom z nich vystaven jest krásný obraz Panny Marie Brněnské od neznámého mistra v Římě malovaný, který byl Krištof Karel Voračický kostelu daroval. — Historické zajímavosti dodává chrámu několik náhrobníků bývalých jeho patronů. V sínci po jižní straně zazděna jest mramorová deska se znakem pánů Hodějovských u prostřed a tímto nápisem:
„Leta 1567 w sobotu po nedieli prowodne vsnul w Pánu Krystu vrozený a stateczny Rytirž pan Smil z Hodiegowa a na Chotieticych a Ržepicy ive wieku swem 71 letie. Tuto tielo geho odpoczjwa Wzkrjssenj sweho z Mrtwych slawneho a Bytj s Panem Bohem ocžekáwá."
Náhrobek jeho manželky v kostele pod kazatelnou má tento nápis:
„Leta P. 1568 w patek po pamatce na wjru obracenj swateho Pawla skonala gest žiwot swůg w letech 70 wrozéna panj Anežka z Nemyssle, manželka vrozeneho a stateczneho Rytjrže Pana Smyla s Hodiegowa na Chotieticych a Ržepicy, oczekawage wzkržjssenj a oslawenj tiela tuto odpoczjwá."
Po straně epištolní zasazena jest ve zdi deska z červeného mramoru, která krývala vchod do krypty Talmberské před velkým oltářem, se znaky Talmberským a Řičanským; obšírný nápis jest však, jak se podobá, úmyslně porouchán. U prostřed lodi zazděn jest ve vchodu do duté zdi jiný kámen náhrobní s převráceným znakem a tímto nápisem:
„Sta viator, lege et luge! Ja cet non procul ab hoc
str. 53
marmore Perillustris Dom. Franciscus Carolus Peceli ab Adlersheim, Dom. in Smilkau et Petrowitz. Aula Cæsarea Consiliarium, Judicium Cameraticum et Feudale et provinciale Minus Magnum Assesorem perdidit, Boemia meritissimum Vicecamerarium, Illustris familia ultimum Stematis sidus. 1OXbris Anno 1734 obiit ætat. 66. — Abi Viator et splendore Sanctorum fulgenti gratulare, aut ut fulgeat, precare." (Zastav se poutníče, čti a truchli! Leží nedaleko toho mramoru urozený pán František Karel Peceli z Adlersheimu, pán na Smilkově a Petrovicích. Dvůr císařský radu, soud komorný a lenný i menší zemský velkého přísedícího ztratil, Čechy velezasloužilého místokomorníka, vznešená rodina poslední svého kmene světlo; 10. prosince r. 1734 zemřel stár 66 let. Odejdi, poutníku, a přej štěstí září svatých se skvějícímu, aneb aby se skvěl, se modli.)
Věž cibulovitou bání krytá byla r. 1724 nákladem Františka Karla Pecelia v průčelí chrámu vystavena místo staré dřevěné zvonice na hřbitově stávavší, obsahuje tři zvony. Velký maje 2' 8" v průměru, má nápis:
„Campana fusa est ad honorem dei et sancti Sigismundi anno MLXIIII." (T. j. zvon slitý ke cti Boží a sv. Sigmunda r. 1514.)
Prostřední zvon byl od Karla Bellmanna roku 1860 v Praze přelit. Malý jest bez nápisu.
b) Fara k straně polední od kostela, roku 1708 nově vystavená se zvláštním obydlím pro fundovaného kaplana. Duchovní správu vede nyní veledůst. pan Antonín Mládek, čestný děkan a vikář Votického vikariátu, společné s kaplanem. — Voda ve farní studni se chválí jako nejlepší v okolí.
c) Škola na místě bývalé fary r. 1819 ze základu nově vystavená 342 žáků ve třech třídách nalézá se.
d) Špitální stavení, o něm viz shora. Stranou se nachází: mlýny Podskalský pod rybníkem 4 jitra 650 sáhů výměry, a Dolejší se selským statkem.
2. Smilkov, hlavní místo bývalého panství, které před zrušením patrimoniálních poměrů 29 vesnic s 2953 českými obyvateli mělo, rozkládá se v příjemné úzké kotlině 1/3 hod., čítá 365 katolických, 18 žid. obyvatelů v 39 domech, 51 žáků. V něm se skví zámek s mešní
str. 54
kaplí, obklopený rozsáhlým anglickým parkem; naproti jest zahřívárna, oranžérie, pivovár, dvůr poplužný, myslivna, hostinec, mlýn a za vesnicí na pahorku krásné sousoší sv. Jana a Pavla.
Smilkov jest rodinným sídlem svého času věhlasných rytířů „ze Smilkova", z nichž pocházeli: Vrativoj ze Smilkova, děkan Pražský, Ctibor ze Smilkova, arcidiákon Litoměřický, po jejichž smrti (1385) připadlo dědictví na tvrzi Smilkovské bratrovi jejich, nedílnému Bohuňkovi ze Smilkova. 1) Současníkem jejich byl Jan Sádlo ze Smilkova, za panování krále Václava IV. kanovník kostela Všech Svatých na hradě Pražském, kterážto důstojnost dle nařízení císaře Karla IV. byla udělována vždy nejstaršímu mistru koleje Karlovy, což tedy svědčí o nevšední učenosti Janově; později dosáhl důstojnosti probošta téže kapituly, v níž se objevuje roku 1391; po smrti arcibiskupa Olbrama (2. května 1402) až do konce roku 1403 byl s Václavem z Radče a Václavem, proboštem Míšenským, administrátorem arcibiskupství Pražského; zemřel roku 1407. — Koku 1415 Václav ze Smilkova podepsal stížný list ke sboru Kostnickému. — Jiné pověstnosti nabyl rytíř Jan Sádlo ze Smilkova, snad bratrovec jmenovaného probošta; bylť předním důvěrníkem, komořím a milcem při dvoře krále Václava IV., a tu měl zvláštní vliv na současné důležité události v zemi, i učiněn purkrabím Karlšteinským; od roku 1413 držel hrad Kostelec nad Sázavou, od něhož se přijmenoval „z Kostelce". Jan ze Smilkova a z Kostelce byl sice upřímným kališníkem, ale stranu výstředních Husitův i všecky nepořádky na zákonu božím nezaložené dle síly své horlivě pronásledoval. Ale právě to bylo příčinou, že v Praze veřejně stíhán byl ze zrady nad národem; on pak chtěje prý ospravedlniti se a dokázati konšelům neviny své, přijel do Prahy, kdež se byli mezi tím dostali na konšelská místa úhlavní nepřátelé jeho, a ti, když dne 20. října 1421 pod večer na radnici mezi ně přišel, bez vyšetřování a soudu hned mu dali hlavu stíti. Většina Pražanů bolestně želela smrti jeho
1) Pozůstatky desk zems. I. 521.
str. 55
tak podstoupené. 1) Syn jeho Jan Sádlo ze Smilkova, při smrti otcově ještě nezletilý, prodal roku 1443 hrad Kostelec, nabyv hradu Leštna, ale i ten pustil r. 1450 Petrovi Holickému ze Šternberka. Jan Sádlo z Leštna byl roku 1450 4. srpna svědkem důležitého vyjednání mezi Jiřím z Poděbrad a Jindřichem z Hradce; připomíná se ještě k roku 1463, kdež seděl, jak se podobá, opět na Smilkově, v rozepři s Janem a Bohuňkem, bratřími ze Sledovic. 2) Později se však o rodu jeho více zmínky nečiní, a Smilkov vešel v držení sousedních rytířů Vejhákův z Koutů.
Koku 1537 zapsal Jan Vejhák z Koutů ve dluhu 200 kop gr. pr. tvrz a ves Smilkov s příslušenstvím ryt. Bohuslavovi Těmínovi z Těmic, jehož syn Jiří Těmín z Těmic na Vlksicích prodal roku 1572 v den sv. Floriána dědictví své: tvrz Smilkov, dvůr poplužní, tudíž a ves Smilkov, rytíři Silvestrovi Mlazovskému z Těšnice 3), a ten rok na to (1573) ve čtvrtek po sv. Bartoloměji Jindřichovi Sáskovi, jinak Vojířovi z Vácovic 4), který roku 1590 Smilkov Janovi Beřkovskému ze Šebířova prodal 5); po jeho smrti prodán jest Smilkov od bratra jeho nedílného Mikuláše Beřkovského ze Šebířova roku 1596 Mikulášovi Voračickému z Paběnic, a tento postoupil statek roku 1599 16. června Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka na Voticích. 6) Pán ten, hodlaje v krajině zdejší založiti rozsáhlejší panství, přikoupil toho roku i statek Chotětický, avšak rozmysliv se jinak, prodal na začátku roku 1601 oba statky Janovi z Talmberka na Risenburce, a to: tvrz Smilkov a ves, vsi Jíví, Charvatovu Lhotu, Holouškovu Lhotu, Zástavec dolejší, Neštětice; dále tvrz Chotětice s pivovárem, dvůr Vozerovice, vsi Chotětice, Velké Heřmanice, Arnoštovice i s kostelem farním a kolaturou, díly v Divišovicích, Mrakoticích a Křenovicích, Durdice, Báňov, ve vsi Čer-
1) Palacký: Dějiny národu češ. III. 1. 448. 2) Pozůstatky desk zems. I. 129. 3) Dsky zemské: Kvat. 17. Q. 21. 4) Tamže: Kvat. 18. B. 19. 5) Tamže: Kvat. 25. L. 22. 6) Tamže: Kvat. 129. B. 14.
str. 56
veném Újezdě co tu měl s kostelem a kolaturou. 1) Manželka Jana z Talmberka, Anna Kunka, rozená z Řičan, koupila roku 1606 statek Kouty, oba manželé roku 1612 Prčici od Humprechta Černína z Chudenic trhem získali. Pavel Skála ze Zhoře píše o Janovi z Talmberka na Smilkově a Prčici, že přilnul roku 1618 k stavům odbojným, od nichž učiněn byv nejvyšším komořím v království Českém, dne 31. října 1619 vítal vážnou řečí jazykem českým Bedřicha, ku Praze se blížícího, kterou Václav z Roupova na německo překládal; za to byl prý na večer dne 10. února 1621 v domě svém v Praze přepaden a s jinými původy odboje zatčen. 2) Leč mezi odsouzenými odbojníky se jméno jeho nečte, ano dle „Slovníka naučného" zemřel Jan z Talmberka co JMCís. rada před rokem 1634. Dědicem statku byl syn Václav Vilém z Talmberka, který býval komořím u vévody Friedlandského, později soudcem zemským, a roku 1648 vyznamenal se statečným hájením Prahy od Švédův obležené. Zdědil po manželce ujce svého Jana Litvína z Řičan, Dorotě Řičanské ze Sulevic, statek Suchomasty, a po sestře Johance, provdané hraběnce Paradisové, Černovice a Hořice; držel též Vlčkovice. Ještě za živobytí postoupil synovi Janovi Maxmiliánovi z Talmberka Smilkov a Vlčkovice, po otcově smrti připadly tomuto i ostatní statky. Jan Max. z Talmberka byl ženat nejprve s Johanou Frant. Vratislavkou z Mitrovic, po druhé (1690) s Maxmilianou Apolenou Měsíčkovou z Výškovic, zemřel co JMCís. král. soudů dvorského i komorního rada roku 1693. Václav Vilém z Talmberka, syn jeho, pán na Smilkové, Prčici, Černovicích, Hořicích a Suchomastech, sešel smrtí roku 1697 bezdětek; statek Prčický odkázal kšaftem ze dne 30. května 1697 své manželce Eleonoře Renatě, rozené hraběnce de la Saga-Paradisové; Suchomasty dostaly se příbuzným matky Johany, rozené
1) Tamže: Kvat. 309. R. 5. 2) Pavla Skály Historie češ. III. 358. Temná pověsť zdejšího lidu vypravuje, že byl jejich někdejší pán času nočního bezhlavý na zámek Smilkovský přivezen a v kostele Arnoštovickém pochován. Nápis na jeho náhrobniku vysvětlil by věc; ten však byl později úmyslně porouchán a jest nečitelný.
str. 57
Vratislavky, hrabatům z Bubna, statky Smilkov, Černovice a Hořice získal Krištof Karel svobodný pán Voračický z Paběnic na Božejově.
Po smrti jeho přikročili dne 1. července 1716 oba synové k dělení o zděděné statky otcovské, při čemž obdržel Smilkov a Černovice Krištof Norbert, Hořice a Božejov bratr Karel Josef. 1) Krištof Norbert, svobodný pán Voračický z Paběnic, dne 11. prosince 1721 Emerichovi Karlovi hraběti Meternichovi z Winneburku panství Smilkov a Chotětice, jakož mu dědičně bylo připadlo, prodal 2), a ten je dne 25. ledna 1725 Františkovi Karlovi Peceliovi z Adlersheimu tím spůsobem odstoupil. 3) Peceli držel také Petrovice, byl císařským radou, přísedícím soudů lenního a zemského, od roku 1720 místokomořím království českého, zemřel 10. prosince 1734 bezdětek, odkázav Smilkov a Petrovice svému sestřenci Janovi Jindřichovi svobodnému pánu z Bissingen. Jan Jindřich (od 18. ledna 1747) hrabě z Bissingen zvelebil v každém ohledu své smilkovské panství, přikoupiv k němu roku 1750 statky Heřmaničky a Dědkov a opatřiv přiměřenými důchody faru, kaplanství i špitál v Arnoštovicích, jakož i duchovního správce v osadě újezdské. Sestra jeho Marie Anna byla provdána za Antonína, svobodného pána Voračického z Paběnic, vnuka nahoře zmíněného Krištofa Karla Voračického; synovi jejímu Jachimovi Jindřichovi Voračickému z Paběnic odkázal hrabě Bissingen, nemaje tělesných dědiců, svá panství Smilkov, Pyšely a Petrovice s tím obmezením, aby zůstalá vdova hraběnka Františka Vilémina z Bissingen, rozená z Astfeld-Vydří, a po její smrti paní Anna Varlichová z Bubna užitky z panství braly.
Hrabě z Bissingen zemřel v Petrovicích roku 1778 poslední rodu svého, byl v kostele pyšelském pohřben. Jachim Jindřich, byv dne 13. května 1783 v stav hraběcí povýšen, připojil, dle vůle testatora, jméno Bissingen k svému rodinnému jménu. Jachim Jindřich, hrabě Voračický z Paběnic-Bissingen na Choustníku a Božejově,
1) Dsky zemské: Kvat. 196. J. 24. 2) Tamže: Kvat. 496. N. 5. 3) Tamže: Kvat. 498. L. 4.
str. 58
dostal se teprve roku 1813 k úplnému užívání zděděného panství Smilkovského a odprodav r. 1837 Božejov, zemřel 19. března 1838, nezanechav mužského potomstva. Dědičkami byly: zůstalá vdova hraběnka Alžběta Voračická rozená Vratislavka (zemřela 8. února 1857), a šestero dcer: Eleonora, provdaná za hraběte Michala z Kounic, Anna, provdaná Chamarée, Teresie a Antonie, obé provdané Daunové, Marie, provdaná z Trautmannsdorfu a Alžběta. — Roku 1872 koupili panství Smilkov pan Jan Kose, statek Dědkov paní Marie Koseová, statek Heřmanický hrabě Bedřich ze Schönbornu.
3. Kouty, ves ½ hod. s 11 domy, 27 obyvateli a 19 žáky, má dvůr, ovčinec, hospodu a stranou mlýn Kůželský pod rybníkem 1 jitro 325 sáhů výměry. Pode dvorem v nížině pnula se před časy tvrz rytířská na ostrově, obklopeném zámeckým rybníkem, jehož voda naplňovala příkopy 5—8 sáhů široké. Soudíc dle zbytků přepevných zdí, stávala zde někdy jednopatrová, osm sáhů dlouhá, šest sáhů široká budova, od níž se dochovaly dvě dosti vysoké části, 4½ stopy hrubé zdi s několika otvory oken a částí klenby, z čehož však někdejší vnitřní uspořádanost tvrze určiti nelze; větší části zdí užito za látku k jiným stavbám, při čemž příkopy po straně východní zasypány byly.
Nejstarší známý držitel zdejší byl rytíř Jarohněv Vejhák z Křečovic, odjinud z Koutů; připomíná se k roku 1370 jako podací pán kostela v Křečovicích, k roku 1394 kostela v Arnoštovicích; zdržoval se často u dvora krále Václava IV., zemřel roku 1408 a byl v Arnoštovicích pochován. Jeho syn Jarohněv Vejhák z Křečovic založil roku 1412 při chrámech Arnoštovickém a Křečovickém po jednom kaplanství. Rod jeho rozvětvil se na dvě haluze zvané dle sídel Koutských z Koutů a Křečovských z Křečovic. Počátkem 16. století (ještě z 1539) seděli Jarohněv a Vilém Vejhakové Koutští z Koutův na Koutech. Po smrti Jarohněva předsevzali synové jeho Jan, Oldřich a Svatomír 30. srpna 1546 dělení otcovského dědictví. Jan obdržel ves Arnoštovice s díly v Řadiči, Jiřikovicích a Durdicích; Oldřichovi dostala se větší polovice tvrze Koutské s tak zvaným starým domem se všemi pokoji, kuchyní a věží nad mostem; Svatomírovi připadla druhá
str. 59
polovice, parkán a most zůstaly společný. K oběma posledním dílům náležely vsi Kouty, Lištěnec, Plachova Lhota a díl v Nazdicích 1). Oldřich Vejhák Koutský z Koutů získal později i díl bratra Svatomíra a nechal celek dceři Elišce, druhé manželce rytíře Jana Voračického z Paběnic na Prčici, po jehož smrti roku 1553 své ruky k druhému sňatku podala rytíři Benedovi z Nečtin. Před smrtí odkázala (posledním nařízením 15. října 1573) tvrz Kouty s příslušnými vesnicemi dceři Elišce z Paběnic, manželce rytíře Bořka staršího Nepoliského ze Záchrašťan 2). Eliška zemřela roku 1576, zůstavivši čtyry nezletilé děti, nad nimiž otec od císaře Rudolfa II. opatrovníkem a správcem statku ustanoven byl 3). Roku 1597 v úterý po Petru v okovech postoupili mezi tím zletilí bratří Mikuláš, Jan, Johanna a Eliška Nepoliští ze Záchrašťan mateřské dědictví, a to: tvrz Kouty, Lištěnec, Lhotu Plachovu, díl v Nazdicích se vším příslušenstvím, otci Bořkovi Nepoliskému ze Záchrašťan 4). Tento se byl mezi tím po druhé s Kateřinou Chobotskou z Ostředka oženil, jejíž věno na Koutech pojistil 5); prodal však statek Kouty již roku 1599 rytíři Jiřímu Vítovi ze Rzavého na Stadlci, který jej před smrtí († 1604) synům Bohuslavovi, Janovi, Vilémovi a Mikuláši, ještě nezletilým, odkázal. Když byli dva nejstarší bratří Bohuslav a Jan zletilosti dosáhli, prodali roku 1606 ve čtvrtek po sv. Řehoři otcovský statek Kouty s tvrzí Koutskou i s vesnicemi Kunce z Talmberka, rozené z Řičan na Smilkově a Chotěticích 6). Paní tato spojila Kouty s panstvím Smilkovským navždy. Tvrz zašla zanedbáváním během 17. století; připomíná se později pouze zříceninou.
4. Líštěnec, víska 64 duší, 8 žáků v 8 domech.
5. Lhota Hlaváčova 33 duší, 4 žáci, v 4 domech.
6. Lhota Karasova 49 duší, 8 žáků v 5 domech, stranou mlýn Jareš.
1) Dsky zemské: Kvat. 46. H. 28. 2) Tamže: Kvat. 18. D. 9. 3) Tamže: Kvat. 19. K. 29. 4) Tamže: Kvat. 128. C. 4. 5) Tamže: Kvat. 174. E. 16. 6) Tamže: a) Kvat. 134. G. 28. b) Kv. 181. N. 16.
str. 60
7. Báňov, 37 duší, 2 žáci v 4 domech.
8. Ješetice, čásť, 16 duší (ostatek i se žáky k Milčínu).
15. Nazdice 93 duší, 15 žáků v 11 domech. Stávala zde tvrz, jakož na to příkopy ukazují; o jejich osudech viz popis Martinic.
16. Zechov, 51 duší, 11 žáků v 4 domech.
17. Jiříkovec, 42 duší, 5 žáků v 5 domech, dvůr.
18. Radíč, 94 duší, 15 žáků v 13 domech, z nichž za poměrů patronátních 5 k Smilkovu, 3 k Mitrovicům a 5 k Jetřichovicům náleželo.
a) Čásť Smilkovská náležela ke Koutům, r. 1546 při dělení dostala se k Arnoštovicům, r. 1558 k Chotěticům a s těmi roku 1599 k Smilkovu.
b) Čásť Mitrovská se dvorem poplužným, zvaným Hořejší Radíč, bývala od dávna sídlem vládyk, řečených Holubův z Radíče. Připomínají se v rozličných listinách: k roku 1505 a 1534 Jan Holub z Radíče; týž roku 1542 od Jindřicha Mitrovského z Nemyšle na Kvašťově díl jeho v Jíví koupil; konečně Petr Holub z Radíče, který okolo roku 1590 dvůr v Hořejší Řadíči Václavovi Myslíkovi z Hyršova a tento roku 1613 Jarohněvovi Sádloví z Vražného prodal. Od toho koupil jej roku 1629 Adam Šiška z Jamolic, držitel dolejšího dvoru, jehož dědicové Hořejší Radič r.1659 k statku Mitrovskému prodali. Když r. 1670 8. srpna Petr Vilém z Řičan Arnoštovi Vratislavovi z Mitrovic statek Mitrovský prodával, obsahoval ... „dvůr Radíč od kamene vystavený, který prvé pustý býval a nyní se vyzdvihuje."
c) Čásť Jetřichovská, Dolejší Radíč, s mlýnem. Roku 1545 Petr Šiška z Jamolic koupil dvůr poplužní Radíč od Pavla a Mikuláše z Nepeřova. Z jeho synů (Jan, Mikuláš, Jarolím, Václav a Adam zvaných) ujal se nejmladší Adam Radíče, zemřel r. 1651. Jeho potomek
str. 61
Krištof Albrecht Šiška z Jamolic na Dolejší Radíči, r. 1708 zemřelý, zanechal děti nezletilé Jana Václava, Ferdinanda, Hynka a Marii Ludmilu; pod poručnictvím vdovy Rosalie Apolonie, rozené Vratislavské ze Zvile, která konečné roku 1712 Dolejší Radíč Františkovi Sezimovi Mitrovskému z Nemyšle na Jetřichovicích a Vrchoticích za 4624 zl. prodala.
19. Dědkov, ves 5/4 hod., 126 duší, 20 žáků v 14 domech porůznu; dvůr, při němž stávalo sídlo rytířské. Jetřich z Dědkova, jejž Paprocký (stav ryt. str. 247) připomíná, jest jediný známý úd rodu svého.
Poslední držitel statku Dědkova byl Václav Přibík hrabě Dejm ze Stříteže, který zemřel 14. ledna 1747 stár 55 let, pochován v Praze v kostele sv. Jindřicha; od jeho dědiců koupil Dědkov hrabě z Bissingen a spojil se Smilkovem.
20. Heřmaničky, ves ½ hod. s 185 kat, 8 žid. obyvateli, 36 žáky v 16 domech, dvůr poplužní, při něm zámeček v špýchar proměněný, nádraží dráhy Františka Josefa pro okres Sedlecký. Na začátku třicetileté války seděl Oldřich Byšický z Byšic na Heřmaničkách, zůstalá po něm vdova, Judita Byšická, rozená ze Rtína, statek Heřmaničky dne 22. dubna 1641 svému bratrovi Jachimovi svob. pánu Chrtovi ze Rtína na Skočících odkázala. 1) Od toho je koupil Václav Častolár z Dlouhévsi, po němž připadly dědičně manželce Anně Polixeně Častolárové, rozené z Velemyšlevsi, a dceři Marie Veronice Vrchotické, rozené Častolárce z Dlouhévsi; tato poslední získala 26. prosince 1666 díl matčin 2) a prodala Heřmaničky: tvrz, dvůr, vsi Heřmaničky a Čišťovice s pivovárem pustým Jiřím Bechyňovi z Lažan a Kunce Kateřině Bechyňové, rozené z Netky. 3) Bechyně prodal statek (1707) Martinovi Rybovi, měšťanu a cis. lékárníku v Malém městě Pražském, od něhož jej 22. května 1719 Václav Štěpán Malovec z Malovic a manželka jeho Markéta Anna roz. Miseronka z Lisonu koupili. 4) Asi
1) Dsky zemské: Kvat. 147. B. 9. 2) Tamše: Kvat. 318. G. 5. 3) Tamže: Kvat. 389. H. 3. 4) Tamže: Kvat. 495. A. 1.
str. 62
roku 1750 byly Heřmaničky od hraběte z Bissingen koupeny a k v Smilkovu připojeny.
22. Loudilka ¾ hod., 40 duší, 8 žáků ve 3 domech, mezi nimi hospoda, od níž se otvírá překvapující vyhlídka do kotliny Sedlecké.
K panství Smilkovskému náležela nyní do okresu Votického příslušná ves z fary i školy Prčické.
Chotětice s 162 kat., 5 žid. duší, 31 žáky v 15 domech se dvorem. Původně zde mívali sídlo vladykové z Chotětic: r. 1359 Svěnek z Chotětic, jehož syn Enoch farářem se stal v Býchorech; 1) roku 1406 Pavel z Chotětic, syn po někdy Milotovi z Chotětic, jemuž král léta doplnil, držel dědictví: v Chotěticích tvrz, dvůr poplužní, dvory kmetcí s úrokem, pole, luka, lesy, potoky, rybníky; 2) připomíná se ještě k roku 1450; roku 1448 Petr Slúp z Chotětic, který Jiřímu z Poděbrad Prahy dobývati pomáhal. — Od roku 1524 počal vládnouti na Chotěticích rod bohatstvím a láskou k vědám i umění proslulých rytířů Hodějovských z Hodějova, za něhož tvrz Chotětická nebývalou slávou zaskvěla se po některý věk. Mikuláš Hodějovský, který byl Chotětice s Heřmanicemi koupil, zůstavil je synům Smilovi a Arklebovi, bratřím Hodějovským, kteří vládnouce dědictvím, nedílně obvod statku rozšířili: roku 1543 koupili dvůr Vozerovice; roku 1547 ves Křenovičky od Jindřicha Opršala z Jetřichovic. Smilova manželka Anežka Hodějovská z Nemyšle získala trhem roku 1547 Řikov od Jana Kuthana z Řikova a roku 1552 od Kunše Vidláka ze Slavkova na Neustupově dědictví jeho v Červeném Újezdě s podacím kostelním. 3) Roku 1556 přikročili oba bratří k dělení svých statků, při které příležitosti se dostaly Smilovi Hodějovskému: „Chotětice tvrz, ves, Heřmanice, Peklo, Durdice, Křenovičky, díly v Devišovicích; Arkleb vzal jisté dědiny v markrabství Moravském. 4) Smil Hodějovský z Hodějova na Chotěticích přikoupil 22. června
1) Lib. Confirm. I. 86. 2) Pozůstatky desk. zems. II. 22. 3) Dsky zemské: Kvat. 1. E. 6—8. G. 9. a E. 23 — 53. L. 26. 4) Tamže: Kvat. 12. D. 22.
str. 63
1558 od dědiců po Janovi Vejhákovi z Koutů ves Arnoštovice s podacím kostelním; po Janovi Hodějovském zdědil statek Řepický (blíže Strakonic) i s bohatou knihovnou; zemřel na jaře roku 1567 stár 71 let a pochován v kostele Arnoštovickém. Řečený Jan nejstarší Hodějovský z Hodějova na Řepici, nejvyšší sudí v království českém, muž nejenom učeností a láskou k umění proslulý, ale i co podporovatel a ochrance mužův učených, který byl smrtí všecky své děti ztratil, pojal za syna Smilova syna Bohuslava, o jehož vědecké vychování pilnou péči vedl. Bohuslav Hodějovský z Hodějova poslán byl v mládí na učení do Ingolstadtu, vrátiv se do Čech, psal na tvrzi Chotětické ve čtvrtek v oktav Božího křtění léta 1547 list k řečenému ujci, jímž žádá, aby knihu „o hořekování a naříkání Spravedlnosti královny a paní všech ctností skrze urozeného pana Mikuláše Konáce z Hodišťkova sepsanou" nákladem svým tiskem na světlo vydal, což se ještě toho roku 1547 skutečně stalo. List Bohuslavův na tvrzi Chotětické psaný, před předmluvou toho díla umístěný, svědčí o zralém úsudku a nevšední pokročilosti mladého muže ve vědách. Vlivem téhož strýce stal se Bohuslav Hodějovský, ač mlád, již roku 1549 proboštem na Vyšehradě, kterouž důstojnosť do roku 1561 zastával. Konaje cesty za příčinou dalšího vzdělání po Německu, Brabantsku, Burgundsku a Francouzsku, zemřel probošt Bohuslav Hodějovský roku 1561 v Trevíru v mladém věku. Jeho bratr Bernad Hodějovský z Hodějova stal se dědicem veškerých statkův otcovských, k nimž ještě nabyl roku 1573 dědictvím po švagrovi svém Adamovi Řepovi z Neveklova statků Tloskova a Netvoříc, s manželkou Johankou, rozenou z Čestic, obdržel Čestice a Lšťovice, roku 1581 koupil od Křištofa ze Švamberka klášter Milevský. Římských císařů Ferdinanda I., Maxmiliána a Rudolfa byl tajným radou a soudcem v království Českém; od posleního bylo v stav panský povýšen; zemřel roku 1598, odkázav bohaté statky synům Přechovi a Janovi. Jan zemřel brzy po otci, zanechav syna a dědice Smila. „Roku 1599 Přech z Hodějova na Tloskově, Milevště a Lšťovicích, císařský rada, a Smil z Hodějova, strýcové vlastní nedělní dědictví své, totiž: tvrz Chotětice se vším
str. 64
stavením, pivovárem, dvorem poplužním, druhý dvůr Vozerovice, vsi Chotětice, Dědkov, Heřmanice, Arnoštovice s kostelem, farou a kolaturou, ve vsích Divišovicích, Mrakoticích, Křeňovicích, co tu mají, dvůr Neštětice, vsi Durdice, Peklo, Báňov, Řikov,Červený Újezd s kostelem a kolatorstvím, díly v Jiříkovicích, Radíči, v Jíví jednoho člověka, ves Jelenec, Votětičky (od Vojtěcha Voračického koupenou), jakž toho všeho někdy Bernard z Hodějova v držení byl, prodali Štěpánovi Jiřímu ze Šternberka na Voticích a Smilkově za 11.000 kop gr. pr. 1) Šternberk přikoupiv od paní Anny Řičanské ze Skuhrova a na Kosové Hoře ves Vršovice a díly v Mrakoticích a Divišovicích s kusem lesu ve Zvěřinci a mlýn Sovovský, prodal statky Smilkov i Chotětice počátkem roku 1601 panu Janovi z Talmberka; od té doby zůstali oba statkové v jedno panství spojeni. Vrchnosť sídlící na zámku Smilkovském zanedbávala tvrz Chotětickou, která sešla a konečně zcela byla rozebrána.
Vozerovice, dvůr nedaleko Chotětic, při němž stávalo sídlo vladycké: roku 1318 Vícemil z Ozerovic žaluje Macka z Mrvic, že jemu učinil škodu na dědictví jeho v Ozerovicích. Roku 1543 Ondřej Leptej z Vozerovic prodal Vozerovice Smilovi Hodějovskému na Chotěticích, načež se statkem tímto spojeny zůstaly. Rod z Vozerovic přišed v držení tvrze Heroltické (blíž Tloskova), psával se odtud Heroltických; údové jeho se připomínají až do roku 1620.
1) Tamže: Kvat. 129. B. 5. 2) Tamže: Kvat. 1. E. 6
